Dopisy

Zveřejnit, či nezveřejnit?

Respekt 15/2011

Šéfredaktor Respektu si při vysvětlování postupu své redakce při zveřejnění nahrávek z „off record“ rozhovoru s poslancem Škárkou vypomohl srovnání s několika případy z minula, které se týkaly redakce MF Dnes a mých dvou kolegů.

Jelikož tato srovnání značně pokulhávají,  rád bych to uvedl na pravou míru. „Také se nám nelíbilo, když v roce 2006 MF Dnes nahrála na skrytou kameru lobbistu Dalíka, který mluvil o tom, že jeho přítel Topolánek nechce vládu s ČSSD a spoléhá na přeběhlíky. Přišlo nám, že tehdy nahrávka nepřinesla nic zásadního a jen narušila vztah novinář a zdroj,“ píše Erik Tabery.

Omyl. Nahrávka tehdy něco zásadního přinesla, a totiž důkaz, že Marek Dalík nemluví pravdu. Nota bene, pan Dalík nebyl žádným zdrojem, byl normálním respondentem, člověkem, s nímž si novinář povídá za účelem pořízení článku. Při setkání mezi Jaroslavem Kmentou a Markem Dalíkem nezazněl žádný požadavek na „off record“ schůzku (zde si nejsem jist srovnáním s postupem Respektu v případě schůzek s panem Škárkou), naopak, odkryl kolegovi karty svého přítele Topolánka, když mluvil o jakési hře s ČSSD a lovu přeběhlíků. Při zveřejnění informací pan Dalík obrátil a říkal, že jsou to lži. V tu chvíli byla zveřejněna nahrávka rozhovoru. Byla důkazem, že máme pravdu a že lže Dalík. Mimochodem: nesouhlasil bych s Erikem Taberym ani v tom, že případ nic zásadního nepřinesl. Odkryl strategii šéfa ODS při vyjednávání o vládě. Strategii, která se pár dnů nato stala skutečností.

Druhý případ, který šéfredaktor Respektu zmínil, se týká reportéra Janka Kroupy, nyní mého kolegy z MF Dnes, dříve reportéra televize Nova. „Velmi ostře jsme kritizovali akci Novy známou jako případ Morava, kde novináři v převlečení nabízeli politikům kompromitující materiály na jejich konkurenty a pak nepřesvědčivě monitorovali, kdo se chytne,“ napsal Erik Tabery.

Jaká je skutečnost? Příprava „kauzy Morava“ trvala několik měsíců – mapování vztahů a souvislostí, systematického zjišťování, zda skutečně existuje mezi politiky obchod s kompromitujícími materiály, zda se mezi sebou vydírají, jak ostatně říkal kupříkladu tehdejší ministr vnitra Ivan Langer nebo tehdejší poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Tvrdíte to? Tak kde jsou důkazy? Jak se příběh odehrál dál, je známo: Tlustý pořídil „citlivé“ fotografie, figurant s jejich nabídkou oslovil jiné poslance. Někteří jej vyhodili, jiní – poslanec Morava z ODS – měli zájem. Prý se v politice budou hodit. A hned u domnělého detektiva začal domlouvat, jak zkompromitovat poslaneckou kolegyní od zelených Olgu Zubovou. Po zveřejnění případu rezignoval. Co by tady mohl udělat jiného?

Případy, v nichž jsou využívány skryté nahrávky, jsou vždy obzvlášť citlivé a hraniční. Použití takového prostředku musí být vždy podmíněno pořízením důkazu pro nějaké vážné tvrzení, obvinění. Nikoli pro pořízení rozhovoru, který má být podle dohody „off record“. Nemám ale rád, když ostatní rozumují nad tím, jak se má zachovat MF Dnes, a proto žádné lekce Respektu udílet nehodlám. Každá redakce si takový případ musí umět zodpovědět sama. Budu jedině rád, když k tomu Respekt nebude zkresleně využívat případy, které zpracoval náš deník.

Jiří Kubík, zástupce
šéfredaktora MF Dnes

Nad koho vyčníváme?

Respekt 15/2011

Vyjadřuji rozhořčení nad unáhlenými a nerozvážnými soudy autora sloupku. Cituji: „Dnes už jsou sídliště, podobně jako třeba v Paříži, odkladištěm těch, kteří na společenském žebříčku příliš nevynikli.“

Soudy autora jsou založeny na zjevně slabých argumentech – viz zmínka o frustrovaných obličejích. Česká povaha je proslulá svou uzavřeností a prvotním skepticismem ke všemu novému, tudíž absolutně nechápu autorova očekávání věčně se usmívajících lidí; takové chování by spíše hraničilo s mentální poruchou, než že by vyjadřovalo výši společenského postavení.

Jedním z faktorů společenského postavení je i majetek. Cena třípokojového bytu na pražském sídlišti se neliší od ceny řadového domku v příměstských vesnicích či satelitech. Tudíž nejen já, ale moji přátelé, kteří též vyrostli byť v sídlištním bytě, ovšem ve vysokoškolsky vzdělaných rodinách, preferují lepší dopravní dostupnost před zdánlivým luxusem vlastního domku o celkové rozloze již zmíněného panelákového bytu.

Jsem zklamaná takto radikálními názory v mém oblíbeném týdeníku. Nejspíš autora článku překvapí, že i lidé z „chvostu společnosti“ ve svých osmnácti letech čtou tak seriózní magazíny, jakým je třeba Respekt.

Zuzana Holakovská,
studentka, Praha