Bahničtí rytíři

V bouři vládní krize to trochu zapadlo, ale na tuzemské politické scéně se rodí nová síla. Zatím je to sice jenom pár stovek nadšenců, ale stoupají k moci a věří, že s vůdcem tak populárním, jako je Václav Klaus, mají budoucnost na své straně.

Oběť v kavárně

Ladislav Bátora působí jako muž, kterému se daří. „Stavte se za mnou na ministerstvu, zajdeme tady někam na kafe,“ říká uvolněně do telefonu a přátelsky souhlasí s žádostí o rozhovor. Ekonomickým poradcem ministra školství Josefa Dobeše se sice stal teprve před pár dny, ale už je v nové funkci pohodlně usazen – dostal kancelář i služební mobil, k branám ministerstva si sjednává schůzky.

Uvolněným chováním i zjevnou hladkostí, s níž vplul do nové role, nijak nepřipomíná obraz, který o něm v uplynulých týdnech šířili jeho příznivci i on sám. Na tom obraze byl vykreslován jako oběť „mediálního honu“ rozpoutaného s cílem překazit oznámený plán ministra Dobeše jmenovat Ladislava Bátoru svým náměstkem. V malostranské kavárně tu ovšem sedí sebejistý chlapík, který nad presem obšírně vypráví o tom, jak ho lidé pořád přesvědčují, aby někam kandidoval, či jak ho potěšilo loňské pozvání od prezidenta Klause na oficiální oslavy založení Československa.

Představě osamělého a nenáviděného štvance odporuje nejen Bátorovo současné angažmá, ale i plány, které v malostranské kavárně pokládá na stůl: počítá s tím, že za pár let vstoupí se svým momentálně nejmocnějším spojencem Václavem Klausem vítězně na politickou scénu. „Sázím na to, že pan prezident bude mít chuť v politice pokračovat,“ tvrdí Bátora. „A několikrát už jsem mu říkal, že já i lidi okolo mě se toho rádi zúčastníme. Neumím si představit nikoho jiného v čele takové aktivity, aby to bylo politicky relevantní.“

Charta 007

Bátorův nástup do funkce v nejvyšších patrech státní správy je výrazným úspěchem Akce D.O.S.T., občanského sdružení, v jehož čele stojí poslední dva roky. A je rovněž symbolem rostoucího vlivu, který D.O.S.T. zejména díky svým mocným politickým spojencům v Česku získává.

Ta cesta vzhůru je do jisté míry překvapivá, neboť začátky D.O.S.T. byly ministerským kancelářím a vládním palácům na hony vzdálené, vykvasily totiž zcela mimo hlavní proudy tuzemské politiky. Je to už čtyři roky nazpět, ale středoškolský učitel Petr Bahník si přesto na ten okamžik prozření dodnes jasně vzpomíná: došlo mu, že je třeba bouchnout do stolu a dát zřetelně najevo, že takhle to dál nejde.

„Je třeba zastavit tu nenápadnou a plíživou proměnu společnosti, kterou tady z různých míst organizují různí lidé a organizace. Rozvrácení tradiční rodiny, zavedení bezpohlavní společnosti a rozpuštění Česka v kotlíku vykořeněného kosmopolitismu,“ říká pan Bahník, který si právě před čtyřmi lety uvědomil, že se jemu ani jeho názorovým spojencům dlouhodobě nedaří svými vizemi a varováním zaujmout širší publikum. „Snažili jsme se prosazovat naše myšlenky v různých společenských aktivitách, včetně politických stran,“ vysvětluje dnešní místopředseda D.O.S.T. „Jenže se ukázalo, že  formalizovaná politická činnost nikam nevede.“

Analýza to byla přesná – většina pozdějších členů D.O.S.T. se rekrutovala z okolí politických mikrostran, které ve volbách opakovaně a drtivě prohrávaly. Petr Bahník tak kupříkladu v roce 2006 kandidoval jako jednička pražské kandidátky partaje Právo a spravedlnost (za niž tehdy kandidovali i politici dnes – pro prokázanou spolupráci s neonacisty – zakázané Dělnické strany) a přesvědčil celkem 937 voličů.

Namísto „formalizované politické činnosti“ se tedy malá skupinka kolem Petra Bahníka a jeho přítele Michala Semína, jinak šéfa katolického Institutu sv. Josefa, rozhodla vydat cestou občanské iniciativy. Bahník se Semínem na podzim roku 2007 sepsali dvoustránkový manifest a stali se vzápětí jeho prvními signatáři. Věc se díky internetu rychle rozkřikla a podpisy začaly přibývat: obecně formulované teze obhajující tradiční rodinu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, roli náboženství či národního státu mluvily z duše lidem z nejrůznějších koutů politického spektra, kteří by se jinak v konkrétních detailech neshodli.

Rozdíly většinou lidi kolem iniciativy nijak zvlášť nepálily proto, že v hlavních principech byli zajedno a od počátku je spojoval pevný tmel společně sdíleného pocitu ohrožení. „My jsme jako Charta. Tam byl taky vedle sebe Petr Uhl a Václav Benda, politicky nepřátelé, kteří se nemohli v mnoha otázkách shodnout a za normálních okolností by se takto nesešli,“ říká Michal Semín. „Spojuje nás pocit, že naše názory jsou dnes ve společnosti označovány za podezřelé, za nebezpečné, za extrémní. My jen požadujeme svobodu říci, že kupříkladu homosexualita je výsledkem nějaké poruchy, a že proto toto chování z mravního hlediska považujeme za nepřijatelné.“

Tuto svobodu dnes lidé kolem D.O.S.T. postrádají, a jak říká Semín, považují se v tomto směru za„vážně omezované“. Konkrétní domácí příklad tohoto útlaku Semín sice nemá, ale na evropské rovině je pro něj ukázkou „kriminalizace za názor“ kauza švédského pastora Akeho Greena. Ten byl před časem odsouzen k jednoměsíčnímu vězení za výrok, že homosexuálové jsou „strašlivým rakovinným nádorem na těle společnosti“ a že gayové nemohou být křesťany. Problém s Greenovým mučednictvím ovšem je, že v odvolacím rozsudku byl švédským Nejvyšším soudem zproštěn obvinění a nikdy do vězení nenastoupil. Tento „detail“ aktivisté D.O.S.T. neberou. „Stačí, že byla takto skandalizována svoboda vyjadřování,“ tvrdí Petr Bahník.

Do ulic!

Zásadním přelomem, po kterém se iniciativa D.O.S.T. posunula od papírových výzev a podpisů k činům, se stal příchod zmíněného Ladislava Bátory. Ani on, ani otcové zakladatelé si už dnes nevybavují, jak se vlastně uvnitř iniciativy ocitl, nicméně to prý bylo velmi záhy po jejím vzniku a byl to právě on, kdo pak převzal její otěže. „Chtěli jsme vyjít do ulic a k tomu jsme potřebovali nějakou právní subjektivitu, abychom mohli nahlašovat akce, zamlouvat sály na semináře,“ říká Bátora. Po dohodě se Semínem a Bahníkem proto proměnil D.O.S.T. v občanské sdružení a záhy se pak stal jeho předsedou. „Na první valné hromadě mě z nějakého důvodu zvolili,“ dodává Bátora.  Kolik příznivců mu dalo hlas, si dnes už nevybavuje.

Veřejné akce brzy odhalily, že hlavním tématem organizovaného D.O.S.T. bude odpor k Evropské unii. To přineslo dvojí efekt. Na jednu stranu odešlo z řad D.O.S.T. mnoho původních signatářů, na straně druhé ovšem jasná vůdčí idea přilákala nové vlivné či přímo mocné spojence.

Mezi ty hlavní je nutno počítat například bývalou europoslankyni Janu Bobošíkovou, jejíž Suverenita je sice mimoparlamentní stranou, ale na rozdíl od nevýznamných mikropartají, které se do té doby kolem D.O.S.T. pohybovaly, jí při loňských volbách chybělo pro vstup do sněmovny něco málo přes procento hlasů. „Spojil nás odpor k Lisabonské smlouvě EU, když jsem si všimla, že proti ní pořádají demonstraci,“ vzpomíná politička. Bátoru nicméně znala už z dřívějška, byl například ve skupině fanoušků Václava Klause, kteří na pozvání Bobošíkové jeli do Bruselu prezidenta podpořit, když během českého předsednictví promluvil v Evropském parlamentu.

Ta cesta samozřejmě nebyla náhodná: přízeň prezidenta Václava Klause má pro D.O.S.T. zásadní význam. Dodává iniciativě váhu jednak symbolicky: na hradní recepci při příležitosti oslav založení Československa se hned tak nějaká z občanských iniciativ nedostane; díky prezidentově pozvání tu ovšem za D.O.S.T. loni popíjela šampaňské hned celá sestava – Bátora, Semín, Bahník a tajemník spolku František Červenka.

Zadruhé má Klausova podpora i význam praktický, což je díky prezidentovu stále bližšímu vztahu k lídrovi Věcí veřejných Vítu Bártovi vidět například v rezortu školství řízeném Bártovým stranickým kolegou Dobešem. Plán zavést jednotnou sexuální výchovu na školách skončil v koši ministerstva školství mimo jiné také díky hlasitému lobbování D.O.S.T. „Tady se nám podařilo reálně prosadit hodnoty, za které bojujeme,“ říká Michal Semín.

Napřed pochodeň, potom přednáška

Byť si Ladislav Bátora povídá o svých cílech otevřeně a rád, v jednu chvíli toho při druhém presu má najednou dost. To když přijde řeč na jeho minulou spolupráci s tuzemskými extremisty (za jejichž Národní stranu v roce 2006 neúspěšně kandidoval do parlamentu, od čehož se nikdy nedistancoval) a na signatáře či sympatizanty D.O.S.T. rekrutující se z řad tuzemských neonacistů.

Tomuto tématu se ovšem při debatě o čím dál vlivnějším spolku nelze vyhnout. Vedle postav z nejvyšších pater tuzemské politiky totiž iniciativa za dobu své existence přilákala také početný zástup tváří z jejích nejtemnějších okrajů. Vyčerpávající popis extremistických organizací, jejichž lidé se kolem iniciativy pohybují, jejich vzájemného propojení a vazeb by vydal na školní skripta. A organizace typu Antifašistické akce disponují velmi obsáhlými materiály.

Nicméně i jen zběžné prostudování seznamu signatářů ukazuje mnohé. Pár příkladů za všechny. V D.O.S.T. jsou zastoupeni členové zakázané Dělnické strany (například člen jejího vedení Ladislav Malý), dále aktivisté angažující se v její ideové dědičce, Dělnické straně sociální spravedlnosti (například čtyřka zlínské kandidátky DSSS pro loňské volby Jiří Varadínek, který v internetové debatě po žhářském útoku na romskou rodinu ve Vítkově prohlásil: „Jsem rasista, rasistou budu, a kdyby shořelo třeba 65 cikánskejch dětí, tak slzu neuroním.“), či třeba předseda Vlastenecké fronty David Macháček, který mimo jiné před pěti lety zorganizoval demonstraci na podporu popírače holocaustu Davida Irvinga.

Další známé postavy extremistické scény pak sice nejsou mezi signatáři, ale iniciativu podporují, chodí na jejich demonstrace či semináře. Pravidelným účastníkem akcí D.O.S.T. je tak například vůdčí pražský neonacista Patrik Vondrák. Nebo Petr Fryč, bývalý člen nejrůznějších organizací od Blood and Honour až po Dělnickou stranu a organizátor různých výhrůžných akcí, například pochodu neonacistů s pochodněmipražským Židovským Městem. Fryč i Vondrák se v rámci svého angažmá účastnili stejných akcí jako žháři z Vítkova. Vondrák dnes stojí před soudem pro podezření z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačování práv a svobod člověka mimo jiné za organizaci pochodu v Jihlavě, kde řečnil veterán jednotek SS.

A vazby na extremisty mají i vedoucí postavy D.O.S.T. O kandidatuře Bátory za Národní stranu (slibující transport Romů do „země zaslíbené“) už byla řeč. Místopředseda Bahník v roce 2006 kandidoval  po boku Fryče a dalších známých neonacistů na kandidátce Práva a spravedlnosti. Tajemník sdružení František Červenka se zase v minulosti účastnil akcí Vlastenecké fronty a Autonomních nacionalistů či sdružení Resistance Women Unity, což je „dámská“ odnož neonacistického Národního odporu a její šéfka Michaela Dupová stojí před soudem ve stejném procesu jako Vondrák.

„My nikoho nekádrujeme, manifest může podepsat kdokoli a na naše akce může také přijít kdokoli,“ říká k tomu Ladislav Bátora už trochu zamračeně. „Já jsem o těch lidech, o kterých hovoříte, nikdy neslyšel.“ Schůzku pak definitivně ukončí otázka, jaký přínos pro něj měla účast na uzavřené přednášce pořádané před časem Vlasteneckou frontou na téma Historie, příčiny a vývoj českého protižidovství, kde o tématu hovořil další známý zdejší neonacista Petr Kalinovský. „Už se s vámi nebudu o ničem bavit,“ říká rozzlobeně Ladislav Bátora a odchází.

Naproti tomu Michal Semín či Petr Bahník přítomnost extremistů kolem D.O.S.T. ani nepopírají, ani je debata o tom faktu nerozčiluje. „Přihlášení k manifestu ty lidi zkultivovalo a z pravé hrany myšlenkového spektra je posunulo do středu,“ vysvětluje Bahník a jeho kolega souhlasí: „Nehodlám signatáře lustrovat. Naprostou většinu z nich neznám. A pokud některý z nich zastával v minulosti nějaké radikální názory, je dost dobře možné, že se k nim již nehlásí.“

A konečně existuje i skupina signatářů manifestu D.O.S.T., kteří se k neonacistům bez okolků hlásí. „Petr Fryč je můj osobní přítel, chodíme spolu na výstavy, další lidi z této scény znám od vidění,“ říká například Martin Čejka – signatář a častý řečník na akcích D.O.S.T., v minulosti předseda Národního sjednocení, další extremistické organizace, kterou prošla řada „dosťáků“.„On podporuje D.O.S.T., protože mu jsou ty myšlenky blízké.“

Buďme sami!

Prostor k dalším setkáním přitom signatáři Akce D.O.S.T. určitě najdou i mimo výstavní síně. Iniciativa dnes hlásí plány na široký vějíř nejrůznějších akcí od demonstrací, seminářů až po veřejná diskusní vystoupení s podtitulkem „Hovory na pravici“. Ačkoli to prý zatím není v plánu, do budoucna nelze podle předáků vyloučit ani založení politické strany, byť stejnou roli může už dnes plnit čtyřprocentní Suverenita Jany Bobošíkové. Právě populární prezident by nicméně podle expertů mohl dát takové iniciativě skutečnou politickou budoucnost.

Zbývá zodpovědět už jen to, jak velké šance tyhle plány na rychlý politický vzestup mají. Čeští experti se jasných předpovědí zdráhají a při pátrání po nich lze u zdejší elity narazit na širokou paletu soudů od „fatálního nebezpečí“ až po „nevýznamné křiklouny“. „Každopádně už v tuto chvíli je fascinující, jak se Akci D.O.S.T. daří lepit dohromady naprosto odlišná témata i typy lidí pod jedinou hlavičku,“ podivuje se politolog Bohumil Doležal.

Ochrana manželství, národa ani tradice, nic z toho podle expertů zásadní pozornost nestrhne. Podceňovat však prý nelze snahu oslovit co nejširší publikum. Ke klíčům k pozornosti Čechů totiž podle všeho může patřit i zmiňované brnkání na strunu rasismu. „Jinde v Evropě rezonuje téma imigrantů, my máme ale jen mimořádně přizpůsobivé Vietnamce. Bohužel v případě Romů může to skryté nepřátelství stále ještě táhnout,“ říká například šéf výzkumné agentury STEM Jan Hartl.

Jako důkaz této obavy pak experti poukazují na někdejší parlamentní úspěchy republikánů Miroslava Sládka i prostý fakt, že podle dlouhodobých průzkumů jsou dodnes celé tři čtvrtiny Čechů vyděšené z představy Roma jako svého souseda. „Navíc jak ukazovaly i analýzy voličů Dělnické strany,“ pokračuje Jan Hartl, „tou skutečnou hnací silou k podpoře podobných lidí byl hlavně všeobecný pocit marasmu z nefungujícího státu. Ten aktuálně přiživují vládní aféry i diskutovaná neschopnost policie, odkládající většinu případů do ztracena.“

Právě v tomhle bodě se experti shodují. Stačí zběžný pohled, aby člověk propadl pocitu, že se Česko skutečně dostalo do slepé uličky. Ideová prázdnota velkých politických partají, chybějící záchytný bod v podobě někdejšího vstupu do EU či NATO nebo třeba nevyzpytatelnost světa zmítaného bankroty a finanční krizí – to vše jsou podle odborníků věci, které posunují politiku na nejnižší „sousedskou“ úroveň. Na ní je totiž – na rozdíl od složitých témat à la bankroty v rámci eurozóny – politikům stále ještě rozumět.

„Dánská lidová strana, v parlamentu dnes třetí nejsilnější, norští pokrokáři, Le Penova dcera nebo třeba Opravdoví Finové – v Evropě lze najít řadu sil, které teď na pocitu frustrace fungují. Je to umění skloubit citlivá témata jako nezaměstnanost či imigranti s aktuálním populismem,“ říká politolog z brněnské Masarykovy univerzity Lubomír Kopeček. „Odpadlíky tu dosud shromažďovali jen komunisté či extremisté. Nová umírněná skupina jako D.O.S.T. může řadu nespokojenců strhnout.“

Jak z toho bludiště ven? Odpověď se na rozdíl od odsudků hledá těžko. Sociolog Ivan Gabal ji například vidí v návratu k evropským tématům a v aktivní účasti Čechů na unijním dění. Podle už zmiňovaného politologa Lubomíra Kopečka by situaci mohla zlepšit promyšlená změna volebního zákona nahrávající vzniku stabilnějších vlád. „Jenom na politiky ale spoléhat nelze,“ tvrdí pak například Karel Janeček, zdejší podnikatelská celebrita a zakladatel protikorupční nadace odměňující velkými penězi odvážné bojovníky proti úplatkářství ve státní správě. „Řešení je v posile významu občanských iniciativ. Právě ty musí na politiky mnohem systematičtěji tlačit s požadavky na transparentnost a koneckonců i nějakou ucelenější vizi.“

Tohle „systematické tlačení“ je dnes bezpochyby i cesta D.O.S.T. A zdá se, že na veřejné politické scéně nemá tento spolek bez ohledu na zatím malý počet členůpro tuto chvíli co do nadšení a záběru témat konkurenci. „Vizi potřebujeme, ale s Evropskou unií na mě nechoďte,“ říká k úvahám o zlepšení zdejší politiky Ladislav Bátora. „Jediná cesta pro tuhle zemi je naopak posilování samostatnosti. Bojujme proti jakékoli další integraci EU.  A je potřebase zaměřit i na krátkodobější cíle – například boj proti uzákonění homosexuálních adopcí, proti příručkám à la sexuální výchova anebo proti zdejší absurdně přehnané ochraně nejrůznějších menšin.“