A pak to Gracián napsal

Graciána Svačinu by nikdy nenapadlo, že se kolem něj strhne taková mela. Že se stane mediální hvězdou, které vedle novinářů žádajících o rozhovor bude na mobil volat samotná první dáma republiky Livia Klausová. Ale to všechno se stalo. A stačil k tomu jeden list papíru popsaný lehkým záznamem, jak to vypadá, když se místo, kde žije, chystá na návštěvu z Hradu.

Omyl in natura

Dětský domov v Jemnici na první pohled upoutá dokonalou čistotou. Tráva vzorně posekaná, nikde ani smítko. Uvnitř budovy prozářené odpoledním sluncem panuje stejný pořádek a klid a vychovatelky jsou příjemné.

A právě za těmito zdmi loni na podzim začalo drama. Jeden z členů osazenstva Gracián Svačina napsal do časopisu pro dětské domovy Zámeček krátkou reportáž o tom, jak jemnické děti musely několik dní piglovat budovu a chodníky a trávníky kolem, aby se domov předvedl Livii Klausové. Popis tohoto několikadenního leštění a honu za každým spadlým listem v trávě pak rozzlobil řadu lidí natolik, že na mladého začínajícího žurnalistu vytáhli těžké zbraně.

„Gracián Svačina byl letos přijat na vysokou školu a toho dosáhl zejména díky mimořádné péči jeho dětského domova. Přesto teď své zařízení pomlouvá,“ napsal do Zámečku ředitel znojemského domova Antonín Nachtnebl a dodal: „Každý soudný čtenář si tak musí říci: ,A takový chlapec že vyrostl za státní peníze z peněz daňových poplatníků, tedy i z mých peněz?! Co bude jednou z takového člověka?‘“
Jiní byli ještě tvrdší. „Co jsi v životě dokázal, že kritizuješ?“ zeptal se mladého autora hned v úvodu svého listu pro Zámeček tehdejší ředitel Dětského domova Hodonín Pavel Prošvic a pokračoval. „Co jsi udělal pro dobré jméno domova? Kolik hodin, kolik roků jsi věnoval práci pro dětský domov? Prostě sis plivl a snažíš se to omluvit novinářskou nadsázkou,“ píše Prošvic a doporučuje řešení: „Já být na místě tvojí ředitelky, už bych začal hledat cestičku, jak tě z dětského domova vyhodit.“

„Nečekal jsem, že těch dopisů bude tolik, ale v té chvíli jsem ještě neměl žádný strach,“ komentuje to s odstupem několika měsíců Gracián. Ten podle jeho slov přišel ve chvíli, kdy popis příprav otiskl i tento týdeník a autorovi krátce nato zavolala Livia Klausová. „Ptala se mě, jak si dovoluju takhle očerňovat svůj domov a proč o něm píšu ve chvíli, kdy tam byla ona. Já jsem jí v jedné chvíli s omluvou skočil do řeči a řekl jí, že můj článek nepochopila, že jsem vůbec nepsal o ní, a ona se strašně rozčílila, jak někdo může říct, že to nepochopila, když ona je první dáma.“ „A tehdy jsem měl fakt strach, co bude následovat,“ popisuje Gracián pořád ještě s lehkou úzkostí v hlase. „Tušil jsem, že volala nebo bude volat mojí paní ředitelce, a čekal jsem, že ta mě zřejmě bude chtít z domova vyhodit. Kdyby k tomu došlo, ztratil bych veškeré zázemí.“

Stejně jako Gracián mluví o strachu, nebo spíš o obavách i Pavel Prošvic, který na stránkách Zámečku doporučoval chovancovo vyhození z domova.

„Jednal jsem pod vlivem emocí, nemyslel jsem to tak. Nikdy bych nepřál Graciánovi nic zlého, mám ho rád,“

říká do telefonu na úvod dnes již bývalý ředitel hodonínského dětského domova, jediný z rozezlených kolegů, který je ochotný mluvit s tiskem. A pak se rozhovoří.

„Víte, my jsme docela závislí na Nadaci Livie a Václava Klausových, sponzorují dětské domovy. A mě naštvalo, že Gracián, i když je chytrý kluk, nevzal v potaz, že jejich ředitelka se takhle musela chovat, že se muselo gruntovat, protože jinak by příště třeba nemusela získat z nadace peníze pro děti. On ji prostě ohrozil,“ vysvětluje Prošvic a nastiňuje vlastní zkušenost. „Sám nemám tyhlety potěmkiády rád. Ale jednou jsem se poučil. Přijela k nám do domova kdysi návštěva – několik politiků a pak soukromí sponzoři. Já jsem nenařídil uklízet, nenařídil jsem dětem připravit si nějaké zábavné pásmo, nechal jsem to in natura. A pak jsem se dozvěděl, že takhle si to delegace nepředstavovala. Náš domov poté dostal míň peněz než ty, které ukázaly to, co chtějí sponzoři, soukromí nebo státní, vidět – dokonalý svět,“ říká Prošvic.

Touha po dokonalém světě ovšem nezasahuje jen sponzory a úředníky – alespoň v Jemnici ne. Po několika měsících totiž proti Graciánovu textu sepsaly ostrý protest i tamní děti.

Chápu tety

„Ačkoli je Gracián náš kamarád, s jeho článkem nesouhlasíme,“ píše se „Dopisu z Jemnice“, otištěném teď v březnovém čísle Zámečku. „Vadí nám, že když jdeme na nějakou akci, dívají se na nás jako na týrané děti, které musejí sbírat spadané listí na zahradě… A to my nejsme! Paní Klausové si velice vážíme a je nám velkou ctí, že k nám zavítala… Proč se nás Gracián nezeptal na náš názor? Proč je to o nás bez nás? A proč je zde, když se mu tady nelíbí?“ Podpis: Teta Andrea a děti.

Teta Andrea alias vychovatelka Andrea Kadrnošková teď sedí v kruhu zhruba dvanácti dětí – ostatní ještě nedorazily ze škol a kroužků – v jedné z kluboven domova a z novinářské návštěvy je viditelně nervózní. „Svůj názor jsem vyjádřila už v Zámečku a plně si za tím stojím,“ odpovídá stroze na otázku, co se jí v článku Graciána Svačiny tak dotklo. „Mně to přišlo zesměšňující. Napsal to, jako bychom tady snad nikdy neuklízeli a žili ve špíně, a to není pravda.“ Dosud chichotající se děti okolo se začínají ztišovat. A nebylo to trochu silné, organizovat hromadný odsudek proti člověku, který tady žije s ostatními dětmi pod jednou střechou už léta a je jejich kamarád? „Já jsem nic neorganizovala, mě by to ani nenapadlo,“ říká teta Andrea pevně a v místnosti je najednou ticho. „Samy děti za mnou chodily, byla jich většina, a říkaly: ,Teto, nám se to nelíbí, co Gracián napsal, jak se můžeme bránit?‘ Samotnou mě to překvapilo. Tak jsme se dohodly, že napíšeme dopis do Zámečku. Sedly jsme si a daly jsme ho společně s těmi staršími z nich dohromady,“ popisuje vychovatelka.

Na výzvu, jestli tu teď sedí nějaké dítě, které za ní přišlo, po chvilce zaváhání Andrea Kadrnošková ukáže na dvanáctiletou Katku. „No, nelíbilo se mi to,“ tvrdí Katka. Otázka, co se jí nelíbilo, ale zůstává nezodpovězená. Dívka zčervená a mlčí.

V té chvíli se otevřou dveře místnosti. „Nezlobte se, už jste tady dlouho, děti už jsou unavené,“ říká kolegyně tety Andrey, která právě vstoupila do klubovny. Povel je jasný: přítomné děti musejí odejít a promluvit si s nimi jinde nebude možné. Na odchodu s námi ještě chvíli volně konverzuje Graciánův bratr Tomáš, který má svého sourozence za hrdinu a nezdráhá se před vychovatelkami říct, že to Gracián napsal dobře. A nebojí se ani patnáctiletá Maruška. „Gracián měl pravdu, že jsme uklízeli fakt až moc,“ říká uvolněně okatá slečna. „Ale mně se nelíbilo, jak to napsal, že tam byla třeba sprostá slova. A chápu tety, že je to naštvalo, protože se snažily a on jim to trochu pokazil.“

Žádná zlá krev, žádný trest

„Pokazil“ to především ředitelce domova. Dagmar Průšová je vstřícná, a když nadšeně ukazuje na diplomy a trofeje svých svěřenců ve své kanceláři, téměř se nedá zastavit. Na adresu Graciána má řadu pochvalných slov. „Je to opravdu chytrý, schopný a také sebevědomý kluk. Jsem na něj hrdá,“ řekne.

Jakmile je však na stole zmíněný článek, zabarvení slov se změní. „Styděla jsem se za něj. Paní Klausové si velmi vážím a mrzelo mě, že si záměrně vybral kritiku našeho uklízení, zrovna když tu byla. Přitom tady se uklízí celoročně,“ zdůrazní.

Nutno dodat, že jí to jednadvacetiletý muž takto „kazí“ už dlouho. Protestoval, když se na chodbách domova objevily kamery – Gracián se kvůli tomu obrátil tehdy ještě na Otakara Motejla a na základě intervence bývalého ombudsmana technika zakrátko zmizela, předtím napsal do Zámečku, kam píše už od svých dvanácti let, že se mu nelíbí, že svým „tetám“ nemůžou děti tykat, atd.

Nutno zároveň dodat, že toto dráždění perem mu právě ředitelka Průšová dovolila, když odmalička podporovala jeho vášeň psát. Teď Gracián studuje mediální studia na Univerzitě J. A. Komenského v Praze a chce být jednou novinářem.

„Prostě on se v tom realizuje a já mu fandím. Tu věc s úklidem jsme si vyříkali a tím to pro mě skončilo, žádná zlá krev, žádný trest. Vždyť je to taky jedno z mých dětí!“ skoro provolá Dagmar Průšová.

I proto se Gracián nebojí, že by teď mohla přijít nějaká odveta. „Paní ředitelka nerada slyší jiný názor, než je ten její, ale není zlá,“ říká. „A pak, nikdo mě přece nemůže trestat za svobodný názor, nebo ano?“