Za Jitkou Válovou

Když měla odpovědět, proč po smrti své sestry-dvojčete osm let nemalovala, řekla „prostě se na mě múza vysrala“. Jitka Válová byla svéráz, jaký nemá ani mezi českými svérázy obdoby. Mluvila a malovala, jak jí zobák narostl, což by jistě nebrala jako urážku, leč naopak pochvalu, zeptat se jí na to ale bohužel už nemůžeme, neb minulou neděli umřela. Bylo jí osmdesát osm let a ta její múza jí onu zmiňovanou pauzu v jiných obdobích vynahradila způsobem, za nějž jí můžeme být vděční.

Na vernisáže Jitka Válová dorážela do poslední chvíle. Nejen na ty své, jako byly loni úžasné expozice na VŠUP a v Topičově salonu, kde ukazovala svoje lité kresby: papíry potřísněné stopami barev, které na ně rozlívala při poslechu oblíbené klasiky. Válovou usazenou na vozíčku a obklopenou mlhou z cigaretového dýmu, věrného svého průvodce, bylo ovšem hojně vidět i na výstavách jejích kolegů, nikoli jen generačních, ale třebas o desítky let mladších, aktuální umění ji tak nějak osvěžovalo živou vodou, tak to alespoň vždycky vypadalo.

Se sestrou Květou prožily celý život na Kladně, obklopené obrazy, po nichž dekády ani neštěkl pes. Jejich umění se v minulém režimu nenosilo. Což bylo obzvlášť trapné vzhledem k tomu, že „Válovky“ malovaly přesně ony bytosti, na jejichž bedrech se systém pyšnil nosit, dělníky, osamělé rváče s osudem, kteří jak ti Jitčini slavní popravovaní býci bojují s bolestí, jíž je všude kolem…