Přísně střežená sebevražda
Proč stát neochránil hlavního podezřelého v případu Anny Janatkové
Kostel salesiánské farnosti v pražských Kobylisích je zaplněn do posledního místa. Je tu odhadem tak pět set lidí – starší ženy, které se už po prvních slovech faráře rozeštkají, páry s malými dětmi, čtyřicetiletí manažeři i dospívající dívky v upnutých džínách. Páter mluví o tom, že tento svět je dobrý, a pak si položí řečnickou otázku: „Ale jaké je to dobro, když zemřela Anička?“ Za zády je slyšet popotahování, lidé poklekají a v tichosti se modlí. „Osud Aničky nám znovu připomněl, že máme chránit život v jakékoli formě, i ten ještě nenarozený,“ zní od oltáře, lidé pláčou nebo rezignovaně pozorují křehkou tvář Anny Janatkové na vystavené fotografii. V sále není nikdo z její rodiny. Zádušní mše je určena pro širokou veřejnost a zorganizovala ji zdejší fara ve spolupráci s nedalekou základní školou, kam devítiletá školačka, která loni na podzim zmizela v pražské Troji a v polovině března bylo tamtéž nalezeno její tělo, chodila.
Přesně tři dny před obřadem se odehrálo jiné drama. Ve vazební cele se oběsil Otakar T., muž obviněný z násilné smrti děvčete. Nebude nikdy konfrontován se spravedlností a případ zřejmě nebude nikdy dořešen. Otázka je jasná: jak je možné, že tento stát nedokázal během vyšetřování ochránit ostře sledovaného – a možná nevinného – muže, bez něhož ztrácí pátrání po odpovědi smysl?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu