Příliš hořká komedie

Jeden uvádí divácky vstřícné muzikály domácí provenience, druhý náročnou středoevropskou dramatiku. Přesto oba tvrdí: za současných podmínek už tu dál nemohou pracovat. Petr Kratochvíl ve své Ta Fantastice od Nového roku stáhl z programu veškeré populární kusy s Lucií Bílou a dalšími muzikálovými hvězdami a hraje jen černé divadlo pro turisty. A Dušan D. Pařízek se dokonce rozhodl se svým týmem předčasně opustit Divadlo Komedie.

Vypadá to jako absurdní situace z nějakého avantgardního kusu: zastánce čistokrevného popu i umělecké alternativy tvrdí, že v tomhle městě se nedá dělat divadlo. Bohužel je to ale zcela reálný stav Prahy roku 2011. Jak si ukážeme, Kratochvílovi nejspíš záhy nastanou lepší časy, a i kdyby ne, bolet nás to nemusí. Zato Komedie ověnčená řadou nejdůležitějších divadelních ocenění se na sklonku minulého týdne definitivně rozhodla, že začne ukrajovat poslední měsíce své existence.

To je absurdní

Je podzim roku 2010 a Divadlo Komedie dává premiéru hry Spílání publiku rakouského dramatika Petera Handkeho. Komedie se v té době mohla pyšnit titulem Divadlo roku v Cenách Alfréda Radoka, přesto už bylo z atmosféry v souboru cítit, že tu něco není v pořádku. „Řekli jsme si, že tu divadlo nebudeme dělat za každou cenu. Nechceme dál opakovat stejné věci, ale nějak se vyvíjet, něco budovat. A na to nám grant magistrátu nestačí,“ shrnula to po premiéře ústřední postava celého souboru Komedie Dušan D. Pařízek.

S kulturními granty je totiž v Praze letitý problém. Dlouho se nevědělo, kdo a v jaké výši je vůbec od magistrátu dostává. Část peněz tekla na místo určení ještě neprůhlednější cestou různých partnerství a spolupořadatelství, která ani neschvalovala žádná grantová komise. Tento systém, který dával politikům a úředníkům do ruky opojnou moc držet kulturní scénu v roli prosebníků a hýčkat si své oblíbence (nebo spojence), se loni zlepšil a magistrát jednotlivé položky začal zveřejňovat na internetu. Přesto se ukázalo, že ani to konkrétně Komedii nepomohlo. Praha totiž odborníky nejlépe hodnocenou scénu celého Česka loni ocenila dotací 14,5 milionu korun na rok. Pařízek žádal o tři miliony víc, což by mu stačilo, aby i při minimálních platech ansámblu (v průměru se pohybují pod 20 tisíc korun měsíčně) udržoval kvalitu scény na evropské úrovni. A v té chvíli přišel jeho zásadní konflikt s úředníky.

„Nedají se mu dva miliony a on si vyhrožuje, že zruší divadlo. To je absurdní, Pařízek je prý hrdina a my jsme hajzlové, přitom je to úplně obráceně: všichni by měli Prahu nosit na rukou, že jsme nikomu v době ekonomické krize nesundali ani halíř!“ komentoval režisérovu hrozbu odchodu tehdejší pražský radní pro kulturu Ondřej Pecha (ODS). Jenže Pařízek moc dobře věděl, že Praha se loni v jiných oblastech neukazovala zrovna jako šetrný strážce peněz daňových poplatníků. Jen na stavbě tunelu Blanka dokázala neplánovaně rozpočty ochudit o částky v řádu miliard. Navíc na letošek Pařízkův tým připravil zážitek, jaký se v Česku skutečně nevidí: uvedení opusu Karla Krause Poslední chvíle lidstva inscenovaného třemi renomovanými zahraničními režiséry, Katharinou Schmitt, Thomasem Zielinským a Alexandrem Riemenschneiderem. Pařízek proto radního Pechu znovu požádal o přehodnocení výše grantu, ten to nejdřív slíbil, pak ovšem opět zamítl. Nicméně bylo těsně před krajskými volbami. Takže se čekalo, zda nové vedení kulturní politiky hlavního města názor nezmění.

Pokřivený trh

„Musíme si položit otázku, do jaké míry divadlům napomáháme v dalším pokřivování tržního prostředí,“ odpovídá nový radní pro kulturu Lukáš Kaucký na otázku, zda by Praha neměla Komedii coby uznávané evropské scéně přidat. Je to od něj překvapivé vyjádření: jako předseda Mladých sociálních demokratů by měl teoreticky na magistrátu v rámci proklamované sociální sounáležitosti bojovat za podporu kulturních institucí, jejichž primárním cílem není zisk, ale kvalita.

Ostatně u vzniku Komedie nestál žádný podnikatelský záměr. Pařízek do ní se svým týmem přišel ve chvíli, kdy se jí Praha z kraje tisíciletí zbavila v rámci první vlny transformace svých tradičních scén. Připomeňme, že zatímco Národní divadlo či Státní opera jsou financovány přímo ministerstvem kultury, Praha má po zeštíhlení na výplatní pásce jedenáct divadelních souborů, které jsou automaticky placené z městského rozpočtu. Ostatní se změnily na samostatné podnikatelské subjekty, které slíbila při životě udržovat pomocí grantů, aby nemusely v honbě za diváky snižovat svou kvalitu.

Jenže jak už bylo řečeno, politici peníze rozdělovali podle neuchopitelných kritérií. Dobře to bylo vidět na příspěvcích Paláci Akropolis, instituci, která funguje především jako populární hudební klub a kterou vlastní Pavel Hurda, vlivný zastupitel na Praze 3 za vládnoucí ODS. Z veřejných rozpočtů jí totiž pravidelně přitékaly o několik milionů větší dotace než Komedii, která narozdíl od ní na magistrátu neměla žádné přátele. Akropolis sice do Česka přiváží skvělé zahraniční kapely, nicméně je to promotérský podnik, jehož náročnost se nedá srovnávat s budováním kvalitního divadelního souboru.

„Nehledají nové formy, nerozvíjejí vyhraněný styl, nevytvářejí žádnou novou hodnotu, což by podle mě daňový poplatník měl od městem dotované instituce očekávat,“

připojuje se ke kritice protežované Akropole Dušan D. Pařízek.

Městští politici se rozhodli grantový systém poprvé změnit až před třemi lety po vlně protestů kulturní veřejnosti. Ty provázely skandální návrh Hurdova stranického kolegy v pozici kulturního radního Milana Richtera dotovat scény podle toho, kolik do nich chodí diváků. Všem došlo, že takhle to dál nejde, a dnes už proto granty rozděluje komise složená nikoli z politiků, ale z odborníků.

Ze slov radního Lukáše Kauckého (stejně jako jeho předchůdce Pechy) nicméně vyplývá, že pro Prahu mezi divadlem a klubem při rozdělování peněz není žádný rozdíl. U těchto „eseróček“ totiž nehodlají rozlišovat, kdo z nich zdejší kultuře přispívá většími hodnotami. Jediný, kdo by to dělat mohl, je grantová komise. I ta bude mít ovšem v tomto ohledu nyní svázané ruce. Postaral se o to právě muzikálový principál Petr Kratochvíl.

Super akce

Grantový systém totiž v těchto dnech prošel další úpravou. Může za to doporučení Evropské komise, která dala za pravdu Kratochvílově stížnosti do Bruselu, že magistrát některá soukromá divadla zvýhodňuje. Kratochvílovi konkrétně vadily desetimilionové dotace Divadlu Na Fidlovačce, které mu konkurovalo v muzikálové produkci. Prý z principu, sám totiž o granty nežádal. Jeho úspěšná stížnost, po níž Brusel doporučil Praze, aby omezila výši jednotlivých grantů na maximálně 200 tisíc eur na tři roky, se ale dotkne nejen soukromé Fidlovačky (a třeba Komedie), ale i dosavadních městských scén, jichž se metropole podle nejnovějších plánů Lukáše Kauckého brzy hodlá zbavit.

Ze stávajících jedenácti souborů jich má po další vlně transformace zbýt jen šest. Kaucký je označuje za „páteřní síť“, tvořit by ji podle jeho slov mělo Rokoko, ABC, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Spejbla a Hurvínka, Minor a nejspíš i Hudební divadlo Karlín. „Ostatní se vydají do tržního prostředí, a pokud neobstojí, je možné, že se z nich dříve či později stanou třeba kasina nebo diskotéky. Proto jim chceme formou grantů vytvořit měkký polštář, aby je to nezruinovalo hned na začátku,“ vysvětluje Kaucký s tím, že ředitelé divadel, se kterými už o tom mluvil, jsou na změnu „rezignovaně připraveni“.

Situace, která již před lety potkala Komedii, Semafor či Archu, se tedy opakuje: město se zbavuje dalších divadel s vynikajícím renomé (tentokrát jsou podle plánů na řadě Divadlo Na zábradlí, Pod Palmovkou, Ypsilonka, Divadlo v Dlouhé a Švandovo divadlo). Zatímco si z neznámého důvodu pod svými křídly ponechává populární scény orientované na vkus většinového diváka, jež by se paradoxně s tržním prostředím popraly mnohem snadněji.

Nepůsobí to moc logicky. Město disponuje velkými zdroji na granty, které teď ale bude muset jednotlivým divadlům kvůli přání Bruselu rozdělovat v nižších dávkách. A místo aby si za takové situace divadla jednoduše ponechávalo ve svém rozpočtu, hází je přes palubu a dělá z nich grantové prosebníky. Jak ale z dalších slov radního Kauckého vyplývá, žádnou logiku v tom nemá smysl hledat.

Peníze, které se na transformaci ušetří, totiž rozhodně nehodlá ponechat výhradně v divadelní sféře. „Praha nemůže zůstat zakonzervovaná, nemůžeme podporovat pořád stejné věci, ale i ty, které jí dají punc skutečně moderního města.“ Konkrétně zmiňuje nedávno spuštěné promítání na Staroměstský orloj, které bude stát kolem deseti milionů korun. „Je to super akce a tyhle prostředky je třeba někde získat.“

Boj o přežití

„Zrovna teď jsme se s panem Kauckým dohodli, že divadlo městu předáme do příštího června,“

vysvětloval minulý týden v kavárně Divadla Komedie jeho šéf Dušan D. Pařízek. Do předčasného opuštění sálu tu chce soubor uvést ještě minimálně sedm premiér.

„Chceme tu zanechat dobrou stopu, čili by tenhle rok měl být v ideálním případě vůbec nejlepší.“

Zároveň by se Pařízek rád podílel na výběru nového nájemce, představuje si, že by zde mohlo působit nějaké začínající divadlo, které zatím nemá vlastní scénu. Takže si to shrňme.

Praha momentálně bohorovně přihlíží, jak v ní končí jedno divadlo, o kterém se jednou budou psát diplomové práce jako o neopakovatelném fenoménu. A do podobně nevýhodné situace chce vpustit další renomované scény. Jejímu rozpočtu na kulturu se jí žádné jiné město u nás nemůže rovnat. Místo aby si stanovila priority, do čeho ho chce smysluplně a průhledně investovat, spoléhá se na grantový systém, svázaný po Kratochvílově zásahu těžkými byrokratickými mantinely.

Brzy v něm nejspíš budou o přežití soutěžit i Zábradlí či Ypsilonka. A když je to každoroční škemrání na radnici přestane tak jako soubor Divadla Komedie bavit, protože úředníci naprosto ignorují jejich přínos kulturní úrovni celého města, skončí. Je to chmurná vize: v rámci „narovnávání tržních podmínek“ v sektoru, jehož aktéři se platově pohybují v českém podprůměru, nám nakonec možná zbude jen efektně nasvícený orloj a scény plné muzikálové produkce.