Mezi nadějí a al-Káidou

Cesta ze Sýrie do Jordánska nevypadá jen jako cesta v prostoru, ale i v čase. Něco jako překročení hranice mezi Českem a Německem před pětadvaceti lety. Najednou se zlepší silnice, chování a vybavení celníků, přibude úsměvů prodavačů a západního zboží, které leží na jejich pultech. Sýrie zkrátka i ve srovnání se svým nijak bohatým a svobodným jižním sousedem vypadá už na první pohled jako země, která má – obligátně řečeno – problém. Tím je jeden z nejbrutálnějších režimů na světě. Teď se ale stalo to, co si hodně lidí na Blízkém východě i mimo něj přeje – vlna demonstrací se přelila do Sýrie a v posledních dvou týdnech zesílila.

Syn svého otce

Kromě všudypřítomné Libye jsou Sýrie a Jemen nejdůležitější země, kde nejvíc pučí arabská revoluce. V Sýrii se konalo několik demonstrací ve městech na jihu a severu země. Vláda na to reaguje velmi tvrdě – střelbou do lidí, což nepřežila podle odhadů už stovka demonstrantů. Další protesty vypukly poté, co policie ve městě Derá na jihu Sýrie pozatýkala skupinu školáků, kteří čmárali po zdi protivládní hesla.

V hlavním městě Damašku se zatím protestuje minimálně a experti se tomu nediví.

Vládní baasistická strana, která drží absolutní moc od začátku sedmdesátých let, má v hlavním městě tradičně nejsilnější pozici. Kmenově a klanově rozdrobený stát ovládl v roce v roce 1970…