Dopisy

JEDEN A DOST
RESPEKT 12/2011

Článek vlastně vzbuzuje dojem, že jej psala „novinářka“, která je v této věci nestrannou osobou. Není tomu tak. Helena Štorchová je pracovnicí Ústavu experimentální botaniky Akademie věd ČR, kde v současné době řeší tři projekty financované GAČR.

Její pohled na rozhodnutí předsednictva GAČR omezit počet návrhů na projekt na jeden v daném roce v příslušné veřejné soutěži nelze chápat jako nestranný a interpretace, že tím GAČR způsobí české vědě závažnou újmu, je pěkně přitažená za vlasy.

Není totiž pravda, že badatel může podat v jednom roce na GAČR pouze jeden projekt. Pravdou je, že od roku 2011 může v jednom roce podat pouze jeden projekt v rámci jedné veřejné soutěže, kterých ovšem GAČR každý rok vyhlašuje celkem pět.

Dále není pravda, že GAČR omezuje multidisciplinaritu a spolupráci institucí. Opak je pravdou. Systém hodnocení projektů, který předsednictvo GAČR uvedlo v život v roce 2009, nijak (ani skrytě) neomezuje náklady na projekt či velikost badatelských týmů. Navíc tento rok poprvé vyhlašuje soutěž o granty na podporu excelence v základním výzkumu, které jsou určeny výhradně na formování týmů špičkových badatelů z více institucí a jejich multidisciplinárně pojatý výzkum po dobu sedmi let.

A zde ještě jedna skutečnost, kterou je třeba zmínit: European Research Council (což je ve skutečnosti evropská grantová agentura, která má být určitým vzorem pro národní agentury financující výzkum) má, pokud jde o omezení počtu podávaných projektů, ještě tvrdší pravidla. Že by ERC, z jejíchž zkušeností GAČR čerpala při zavádění nového systému hodnocení projektů i v dalších oblastech (včetně omezení počtu návrhů projektů), devastovala evropskou vědu?

Petr Matějů, předseda GAČR

KAM S NÍM
RESPEKT 13/2011

Petr Třešňák v článku o antisemitismu Jana Nerudy uvádí, že o Židech psal nenávistně Otokar Březina. Lze uvést kde? Nevím o jediném takovém řádku v jeho díle.

V intencích Březinova myšlení by to bylo překvapivé. Autor měl možná na mysli svědectví Jakuba Demla, které se obvykle v tomto případě cituje, to ovšem není o moc důvěryhodnější než Protokoly sionských mudrců.

A dále: Židy neměl rád Václav Černý? I to je, myslím, trochu pochybná informace, kterou autor v článku každopádně ničím nedokládá. Těžko to sloučit například s jeho láskou k Ortenovi, který byl podle něj největším českým básníkem.

Co se Nerudy týče, má Petr Třešňák určitě pravdu; není důvod kohokoli mytologizovat. Hlubší materiál by ovšem mohl přinejmenším nastínit, že být antisemitou v roce 1870 bylo skutečně něco dost jiného než jím být o sto let později.

Zdá se mi, že Petr Třešňák vychází z jakéhosi univerzalisticko-rétorického klamu, jako by antisemitismus byla nějaká ahistorická kvalita, a nikoli nádoba proměnlivých významů, důrazů a emocí. Autor například říká, že Nerudu citují neonacistické stránky. Ano, citují. Jenže píseň Karla Kryla Důchodce také svého času zněla na komunistických mítincích. Vyplývá z toho něco o Karlu Krylovi?

V případě Nerudy tu samozřejmě existuje vyšší „motivovanost“, ale i tak mi tento způsob kontextualizace přijde zavádějící: autor spojuje Nerudu s něčím, s čím z elementárních důvodů spojen být nemohl – s neonacismem. Často je to až vyhraněná situace, která člověka přiměje o věcech hlouběji přemýšlet.

Domnívám se, že Nerudovy názory na Židy mají asi takovou váhu jako Sartrovo žvanění o SSSR v Café de Flore. Na jedno i na druhé lze určitě právem upozornit, neboť to skutečně odhaluje jistou naivitu, pokud ne charakterové vady; ale jakkoli naznačovat, že Sartre podporoval gulagy a Neruda připravoval holocaust, by samozřejmě byl nesmysl.

Jan Němec

UPŘESNĚNÍ

V minulém čísle jsme se dopustili nepřesnosti, když jsme napsali, že by bylo dobré zfilmovat Hostovského knihu Nezvěstný. Byl natočen televizní film stejného jména (v roce 2003, scénář J. Eismann a P. Kačírek, kamera V. Holomek, režie P. Kačírek). Tvůrcům i čtenářům se omlouváme.

Redakce