0:00
0:00
Politika3. 4. 20117 minut

Bolestivý škrt

Úspory na ministerstvu práce posilují ústavy proti rodinám

Astronaut

Vypadá to tu spíš jako ve školce než v obýváku na pražském Jižním Městě. Dětské obrázky na zdech, knížky a hry na koberci, na nízkém stolku nedomalované obrázky. Nejstarší ze tří dcer Vanda se právě chlubí „tetě“ Ivě, že se ve školce naučila říkanku a hned ji přednáší. Nebýt sluchadel v jejích uších, nikoho by asi nenapadlo, že tahle čtyřapůlletá holčička skoro neslyší. „Teta“ probírá s matkou Petrou Hegerovou Ryšavou, jaké pokroky Vanda za šest týdnů, které uběhly od poslední návštěvy, udělala.

↓ INZERCE

„Teta“, jinak také Iva Jungwirthová, poradkyně ze Střediska rané péče Tamtam, které pomáhá rodičům překonávat sluchové potíže svých dětí, chodí do rodiny necelé dva roky. Výsledky návštěv a soustředěné péče rodičů jsou jednoznačné. Vanda dohnala vrstevníky a dnes rozumí a mluví skoro stejně dobře jako jiné čtyřleté děti.

„Ze začátku jsem měla pocit, že pečují hlavně o nás, rodiče. Byli jsme mimo, netušili jsme, co bude dál, co můžeme pro dceru udělat,“

říká matka. Žádný lékař nemůže podle ní pracovnici rané péče zastoupit. Už jenom proto, že na provázení rodičů a obšírné rady nemá dost času.

Proto se Petry Hegerové tolik dotklo, že služba, která tak účinně pomáhá, je v existenčním ohrožení. Stalo se tak poté, co se ministr práce a sociálních věcí rozmáchl k jednomu z prvních kroků v plánované řadě škrtů ve svém rezortu. Lidem s méně vážným zdravotním postižením snížil příspěvek na péči. Snížil také dotace těm, kdo poskytují sociální služby. Domovy důchodců, ústavy sociální péče, hospice, drogová prevence, terénní služby či právě raná péče stojí ročně necelých sedm miliard korun. Ministr Jaromír Drábek ušetřil desetinu této částky, ale bližší pohled ukazuje, že jeho strategie není zrovna vyvážená. Lze ji shrnout do konstatování, že terénní služby, které podporují samostatnost klientů, dostaly málo a naopak přebujelé a drahé tuzemské ústavy mají opět žně.

Krajní řešení

Raná péče patří k těm, kdo škrty pocítí opravdu citelně. Ministerstvo na ni letos dalo jen něco přes polovinu loňských peněz. Vedoucí střediska Tamtam Martina Péčová přiznává, že je zvyklá hospodařit s napjatým rozpočtem. Zvládnout tuhle situaci ale bez radikálního omezení služeb nedokáže. Její pracovnice berou zhruba patnáct tisíc korun měsíčně, méně jim dát prostě nemůže. Přesto právě mzdové náklady tvoří většinu rozpočtu. To jí svazuje ruce ve shánění sponzorů, ti rádi přispějí na nový počítač nebo cestu dětí k moři, ne však na mzdy.

Krizový scénář tedy zní: Omezíme návštěvy v rodinách. Častěji budeme radit jen po telefonu. Pracovnice budou mít dva měsíce neplaceného volna v létě a měsíc v zimě. Po poradě s kolegy, kteří poskytují ranou péči dětem s dalšími handicapy, přistoupila Péčová vůbec poprvé k nátlaku. Rodičům rozeslala dopis, ve kterém žádá o lobbing u poslanců, senátorů a na ministerstvu a o finanční podporu. Petra Hegerová vzala výzvu vážně a obeslala všechny známé a kamarády. „Jedna kamarádka už mi psala, že se vypraví za svým senátorem,“ říká. Sama už přitom brzy službu rané péče potřebovat nebude. Její čerpání totiž obvykle končí ve chvíli, kdy nedoslýchavé dítě nastoupí do běžné základní školy.

Na první pohled by se mohlo zdát, že stesky lidí z rané péče nijak nevybočují z dlouhé řady těch, kteří tvrdí, že vládní škrty je zničí. Při bližším ohledání se ale ukazuje, že to tak úplně pravda není.

Především, raná péče vlastně peníze státní kasy šetří. Když se dítě a jeho rodina naučí s hadicapem žít, vyjdou stát levněji. Dítě může chodit do běžné školy a ta je mnohem levnější než škola speciální. Malá Vanda přitom patří k dětem, které jsou na tom relativně dobře. „Chodím i k dětem s kombinovanými vadami,“ říká Iva Jungwirthová. „Jedno z nich jen leží, v krku má dírku, kterou dýchá, a v břiše dírku, kterou baští. Přesto rodiče zvládnou péči o něj doma.“ Bez podpory by ale možná situaci nezvládli a dítě by skončilo v ústavu sociální péče. Jeho bezesporu méně svobodný život by stát přišel na násobně větší peníze, než jaké stojí raná péče.

S ranou péčí je spojena ještě další absurdita. Rodina na ni má do šesti až sedmi let dítěte ze zákona nárok. A navíc, protože patří mezi takzvané preventivní služby, musí ji dostávat zadarmo. Řada rodičů by si přitom na tuto službu raději připlácela, než aby k nim poradkyně chodila méně nebo vůbec. „Naše finanční situace je taková, že bychom si byli schopni připlatit,“ potvrzuje už citovaná Petra Hegerová. Ministerstvo ale změnu, která by to legálně umožnila, neplánuje.

Stát je navíc k lidem s těžkou vadou sluchu v jiných oblastech docela štědrý. Až do šestnácti let jezdí dítě i jeho doprovod hromadnou dopravou zadarmo. V osmnácti může dostat několikatisícový částečný invalidní důchod. Invalidních důchodců je u nás přitom hodně (podle odhadu předsedy Národní rady zdravotně postižených Václava Krásy tvoří celou pětinu důchodců). Přesná data nemáme, ale na stole je logické podezření, že spousta z nich zmíněné drahé výhody nepotřebuje.

Poradkyně rané péče Iva Jungwirthová zná takové případy z praxe. Jinak zdraví neslyšící studenti běžných vysokých škol mohou požádat a v mnoha případech také pobírají částečný invalidní důchod. „Stát nepřispívá dostatečně na kvalitní sluchadla a málo podporuje integraci těchto dětí do běžných škol,“ říká Jungwirthová. „Zdá se mi, jako by tento nedostatek zájmu a podpory v raném věku pak kompenzoval ,kapesným‘ v dospělosti.“ Mimo jiné kvůli zachování ZTP průkazek, které umožňují dětem jezdit zadarmo a dospělým se slevou, se koncem března sešlo před ministerstvem několik tisíc demonstrantů. Drábkovo ministerstvo každopádně nehodlá rušit sporná kritéria pro poskytování invalidního důchodu ani omezovat výhodné cestování.

Chci pravidla

Další potíže přinesl fakt, že ministr Drábek se spolehl na soudnost krajů. Již dlouho je v plánu, že ministerstvo se vzdá rozdělování dotací a přenechá tuto roli krajským politikům. Ministr se proto rozhodl, že letos rozdělí peníze podle jejich přání. A nestačil se divit.

Až na výjimky byly totiž kraje štědré především k zařízením, která samy zřizují. Tedy hlavně k domovům důchodců či k ústavům sociální péče. Navzdory desetiprocentní úspoře dostaly tolik peněz jako loni, a někdy dokonce ještě víc. Přitom je dávno jasné, že přirozenější a pro státní kasu mnohem levnější model je místo ústavů pomáhat lidem k větší samostatnosti a k tomu, aby mohli žít ve svém prostředí.

Přístup se navíc lišil kraj od kraje. Zatímco například v Ústeckém kraji dopadla raná péče skvěle a dostala sto procent loňských peněz, Rathův Středočeský kraj ji vzal zkrátka – poskytovatelům rané péče přiznal jen třetinu loňských peněz. Zaskočený ministr v této situaci prohlásil, že se ukázalo, že „kraje nejsou připraveny“. A dodal, že kraje už k rozdělování dotací nepustí, dokud tady nebudou jasná pravidla. Kdy ministerstvo tato pravidla připraví, ovšem zatím není jasné. 

Kde se bude šetřit

Úspory v rezortu práce a sociálních věcí patří nepochybně ke kritické části plánovaných škrtů Nečasovy vlády. Úřad rozděluje (mimo důchodů) celkem zhruba 90 miliard korun. V tom je započítaná podpora v nezaměstnanosti či nemocenská, lidé se zdravotním postižením dostávají něco přes 30 miliard korun. Největší díl z toho tvoří příspěvek na péči (necelých 20 miliard korun), dotace pro poskytovatele služeb dosahují necelých sedm miliard korun. Na důchody se ročně vyplatí dalších 380 miliard korun, celou pětinu z nich přitom tvoří invalidní důchody.

Ministr Drábek snížil od začátku roku příspěvek na péči u lidí s nejmenším postižením, ušetřil tím více než miliardu. Snížil také příspěvek na benzin, tím uspořil další miliardu korun. Poskytovatelům služeb poslal o deset procent méně, úspora činí necelých 700 milionů korun. Ministr navíc plánuje řadu změn v zákonech, ale jejich časový horizont zatím není znám.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].