Po dvaceti knihách a dvaceti letech vyučování, psaní článků a překládání jsem najednou nemohl sedět a psát. Musel jsem stát s laptopem na polici. Měl jsem příšerné bolesti, ale nebyla to prostata ani kameny, ani rakovina měchýře, ani žádná z hrozných nemocí, na které mne vyšetřovali. Nakonec to lékaři vzdali, zůstal jsem sám s doživotním trestem chronické bolesti bez diagnózy. V tomto zoufalém okamžiku jsem se ve zvláštní knize Bolesti hlavy v pánvi dočetl, že musím začít dýchat. Že v důsledku letitého horečného psaní mi prý atrofovalo vnitřní svalstvo a nervy se skrze tyto svaly nemají jak probít. Přijatelné vysvětlení. Už jsem neměl co ztratit.
Deset dní ve vipassaně
Měl jsem sladit tlukot srdce s dýcháním tak, aby byl pulz rychlejší při vdechování než při vydechování. Nešlo mi to. Měřit si pulz mi připadalo hrozné a časovat dýchání složité. Ale v návodu stálo i to, že si mám vyprázdnit mysl od slov a soustředit se na napětí v určitém bodě těla. Stálo to za pokus. A tak jsem ve věku padesáti dvou let poprvé strávil celou hodinu leže nehybně se zavřenýma očima, i když jsem nechtěl spát. „Napněte sval,“ radila kniha, „pak ho uvolněte a soustřeďte se na dozvuk.“ Začal jsem stahovat a uvolňovat sval na stehně. A najednou to bylo tady: napětí. Bylo stále intenzivnější a šířilo se. Čím klidněji jsem ležel a čím více jsem se na něj soustředil, tím bylo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
