S Taylorovou odešla další legenda zlaté éry Hollywoodu

Kdyby Hollywood neměl Elizabeth Taylorovou, musel by si ji vymyslet. Celý život přitahovala pozornost: svým charismatem, energií, vášnivostí a sebevražednou otevřeností. Měla v sobě ten „X faktor“, ze kterého se mužům podlamují kolena a ženy si přejí mít kousek z něho pro sebe. Užívala si život. Už jen proto, že jí mnohokrát visel na vlásku. Její tuhý kořínek má na svědomí, že přežila většinu kamarádů a lásek svého života. I proto ji možná mladší generace má zafixovanou více jako extravagantní dračici s výstředním účesem a obličejem poznamenaným plastickými operacemi než jako jednu z největších legend filmového plátna. Elizabeth Taylorová nikdy neskrývala své fatální zdravotní problémy a čelila jim s nezlomným odhodláním. Srdce jí definitivně dotlouklo až v devětasedmdesáti letech, ve středu 23. března.

Dětství jako Michael

Na život hvězdy si začala zvykat už jako dítě. Narodila se ve Velké Británii obchodníkovi s uměním Francisovi a divadelní herečce Saře a celý život se k ostrovním kořenům hlásila (nesmírně hrdě se například honosila titulem dáma, který jí propůjčila královna v Buckinghamském paláci v roce 2000). Před druhou světovou válkou se Taylorovi přestěhovali do Spojených států. Ambiciózní matka dcerku, která od tří let chodila na balet, brzy protlačila k filmu a v devíti letech si tak zahrála v prvním celovečerním filmu There’s One Born Every Minute. Nikdo tehdy netušil, že se název prorocky může týkat zrodu hvězdy v podobě malé černovlásky. Rozhodně ne jeden ze šéfů studia Edward Muhl, který na její adresu prohlásil: „Neumí zpívat, neumí tančit, neumí hrát: a co víc, její matka je jednou z nejnesnesitelnějších žen, které jsem měl tu smůlu potkat.“

Když se Elizabeth Taylorové Larry King v roce 2006 ve svém pořadu ptal na přátelství s Michaelem Jacksonem, rozhovořila se o tom, že ji s ním nejvíc spojila skutečnost, že oba neměli normální dětství a čas na to, aby si našli kamarády svého věku. V době raných natáčení dělila svůj denní režim mezi čas strávený na place, ve škole a doma psaním úkolů a učením se role na příští den. Než šla před kameru, střihla si každý den obligátních čtyřicet skoků na koni na překážkové dráze. To se jí vyplatilo v jejím asi největším dětském úspěchu, roli dvanáctileté žokejky Velvet ve filmu O Velkou cenu (1944). Jeho nadšené přijetí ovšem bylo vykoupeno bezmála tragédií: při natáčení Elizabeth spadla z koně, poranila si páteř a následky zranění se jí vracely po celý život a přispěly nepřímo k budoucí závislosti na lécích.

O pár let později se jí povedlo to, co hodně málo dětským hvězdám: svou kariéru úspěšně transformovala do dospělých rolí. V srpnu 1949 se o ní časopis Time – na dnešní poměry legračně pateticky – rozepsal: „Její pleť popisují nadšení lidé z reklamy jako ,misku smetany, v níž plave růže‘. Kameramani jí snesli největší hollywoodský kompliment: ,Z žádného úhlu nevypadá špatně.‘“ Hollywood v té době nicméně fungoval tak, že všichni lidé, kteří se podíleli na filmu, byli zaměstnanci studií s pravidelným pevným platem. Museli se tedy podřizovat. Taylorová si tak v první polovině padesátých let oprávněně stěžovala, že nedostává takové role, jaké si zaslouží. Kromě bohaté Angely v adaptaci Dreiserovy Americké tragédie s názvem Místo na výsluní (1951) to byly spíše zapomenutelné filmy.

Láhev k obědu, láhev k večeři

Obrat nastartoval Obr (1956), epos o soupeření ropných magnátů, který poznamenal fakt, že dva týdny po natáčení zemřela při autonehodě největší hvězda té doby – rebelský James Dean. V letech 1957 až 1960 už získala Taylorová každý rok nominaci na Oscara. Proměnila až tu čtvrtou za film Telefon Butterfield 8, v němž hrála call girl hledající sebeúctu. Paradoxně tento film nenáviděla a podle svých slov by v něm nehrála, kdyby nebyla smluvně zavázaná s MGM.

V dalším filmu Kleopatra (1963) získala tehdy bezkonkurenčně největší honorář ve výši jednoho milionu dolarů, který se navíc díky přesčasům vyšplhal na dvojnásobek. Taylorová ale v té době také začala plnit stránky bulváru vášnivým románkem s představitelem Marka Antonia Richardem Burtonem. Jejich poměr měl pro tabloidy stejnou cenu jako dnešní „Brangelina“, čili vztah Brada Pitta a Angeliny Jolie coby mediální zlatý důl v podobě nejsledovanějšího páru hereckých prominentů na světě. Dráždivost pro konzumenty ovšem za časů Taylorové a Burtona zvyšoval fakt, že oba herci měli v době vzplanutí své regulérní partnery. Taylorová si ale s médii vlastně rozuměla. Chápala, že skandály patří ke glamourovému životnímu stylu a že mezi bulvárem a hvězdami je symbióza, která pomáhá oběma stranám.

Její výsadou byla určitě upřímnost. V již zmíněném pořadu Larryho Kinga vzpomínala Taylorová na to, že v první den natáčení měla její největší životní láska Burton (jediný partner, kterého si vzala dvakrát) takovou kocovinu, že mu musela přidržovat při pití sklenici u úst, jak se mu třásly ruce. Sama Taylorová se z alkoholismu léčila dvakrát na Klinice Betty Fordové, na jejíž neutuchající oblíbenost mezi hollywoodskými prominenty narážel letos při svém projevu při předávání Zlatých glóbů Ricky Gervais. „Myslela jsem, že jsem natolik silná, abych zvládla pít společensky,“ vzpomínala před Kingem na svou první recidivu. „Pak z toho ale byla láhev vína k obědu a láhev vína k večeři.“ Svou zkušenost dlouholeté pijanky nicméně mohla uplatnit v jedné ze svých nejpamátnějších rolí.

Tak trochu jiná kráska

Zatrpklá Martha si v adaptaci hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) dělá vzájemné peklo s manželem Georgem (sám Richard Burton). Pro Taylorovou byla role, která jí přinesla druhého a posledního Oscara, výzvou. Změnila kvůli ní svou obvyklou řeč těla i tón hlasu. Kdo by ji neznal, nevěřil by, že pod make-upem a parukou se ukrývá tehdy teprve dvaatřicetiletá kráska. Taylorová se nikdy neštítila rolí, které ji zošklivovaly nebo v nichž nevypadala tak dobře, jak se snažila působit na společenských akcích. Tím se odlišuje od jiných slavných kolegyň té doby, jako byla třeba Marilyn Monroe. Ta se stala ikonou naivního sexuálního diblíka, ale neuměla zahrát prakticky nic jiného.

Martha z Virginie Woolfové byla posledním opravdu velkým hereckým úspěchem Taylorové. Její další kariéru výrazně ovlivnily zdravotní problémy. Za svůj život prodělala pět operací zad, přestála nádor na mozku i rakovinu kůže, obě její kyčle musely být nahrazeny umělými, v posledních letech už se na veřejnosti objevovala jenom na elektrickém vozíčku. Doktoři jí totiž objevili chronický zánět srdce, který ztěžuje okysličování dolních končetin. Nejblíž konci přitom byla už v roce 1961, kdy se na pět minut ocitla ve stadiu klinické smrti. Tehdy řekla, že ji – tato zkušenost donutila přemýšlet, co udělat se svým vlastním životem. Rozhodla se jasně: stát se celebritou na plný úvazek.

Pustila se do projektů, které celebrity běžně dělají, ale ona to všechno dělala intenzivněji než většina ostatních kolegyň. Počet jejích manželství se jí zastavil až na úctyhodných osmi exemplářích; po zkušenosti s umíráním přítele Rocka Hudsona založila velmi výdělečnou nadaci na pomoc obětem AIDS; spustila úspěšný byznys s parfémy; sbírala diamanty; spílala Georgi Bushovi za válku v Iráku; konvertovala k židovství.

Režisér David Fincher bude pravděpodobně v nejbližší době natáčet remake Kleopatry, hlavní roli si má zahrát Angelina Jolie. Mnohem neobyčejnější by ale byl hraný příběh samotné Elizabeth Taylorové. Zrcadlí totiž podstatu amerického showbyznysu na pozadí dějin filmového průmyslu posledních šesti dekád.

ELIZABETH TAYLOROVÁ

(1932–2011) Jedna z nejpřitažlivějších hereček 20. století měla vrcholné období kariéry kolem roku 1960. Oscara získala za role ve filmech Telefon Butterfield 8 (1960) a Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966).