Proč se v čítankách nepíše o antisemitismu Jana Nerudy

Koho zajímá Jan Neruda, je tady správně. Gymnázium v pražské Hellichově ulici nese jeho jméno, v ředitelně visí spisovatelův portrét a paní profesorka Věra Kubíková se už jednadvacet let stará o to, aby zdejší žáci na odkaz malostranského rodáka nezapomněli. Nejen v hodinách literatury, ale i během kulturních procházek Prahou, které pro studenty pravidelně pořádá. „Tady o Nerudu zakopáváte na každém rohu,“ usmívá se Kubíková a učitelsky zvučným hlasem se pouští do zasvěceného výčtu nedalekých míst, kde Neruda žil nebo do nich umístil své prózy. „A na výročí chodíváme pravidelně na Vyšehrad položit mu kytici na hrob,“ prozrazuje profesorka Kubíková zvyky nerudovského gymnázia. „Letos bude sto dvacet let od jeho smrti.“

Ač znalkyně klasikova díla, vytištěné fejetony, které teď se zájmem bere do ruky, ještě nikdy v životě neviděla. Vyšly kdysi na stránkách Národních listů a pak několikrát v Nerudových sebraných spisech. Dodnes se dají půjčit v knihovně, mnohem jednodušší je ale stáhnout si je z internetu – třeba z neonacistických webů.

„Neruda a antisemitismus?“

listuje Věra Kubíková znepokojeně stránkami.

„O tom jsem v životě neslyšela. On byl přece takový zásadový a tolerantní člověk.“

Její oči ještě chvilku těkají po textu a pak paní profesorka pamflet nazvaný Pro strach židovský…