Jedna dvě, hybris jde…

Na začátku inscenace Divadla Na zábradlí Orestek sedí „malý“ Orestes v křesle – které je zároveň vanou – a po anticku vznešeně hovoří se starší sestrou Elektrou. Do toho se prolne útržek monologu o krvavých rukách lady Macbeth a citace Zygmunta Baumana o děsivé prázdnotě po vlastní smrti. Pokud někomu začne vrtat hlavou, proč mají herci namalovaná ústa namodro, dočká se vysvětlení. Po chvíli totiž vtrhnou na jeviště žertovně kostýmovaní rodiče a vyzvou děti, aby vylezly z vody, protože už mají promodralé rty. Orestes dostane plovací křidélka a jeho sestřenice Hermiona si až do konce nesundá plovací kruh. A všichni společně si zaskandují říkanku „jedna dvě, hybris jde… katarze nepřijde“.

Úvod výmluvně předjímá polohy, mezi nimiž bude představení přeskakovat celý večer. Jan Frič, výrazný zástupce nejmladší generace našich režisérů, už na Zábradlí hostoval potřetí a předem bylo jasné, že nezůstane u tradiční interpretace klasiky; v podobném duchu si tu ji poradil s Tartuffem.

Doma u Agamemnonů

Zdrobnělina v názvu naznačuje, že se inscenátoři budou soustředit na Orestovo mládí a jeho osobu jako takovou. Platí to však pouze v úvodu, který je veselou variací na to, jak to vypadalo doma u „Agamemnonů“, vyvedenou ve stylu socialistické měšťácké pohody 80. let (včetně poskakující automatické pračky).…