Jak to bylo v únoru

Po sedmnácti letech znovu vyšel výjimečný román Egona Hostovského Nezvěstný, který autor napsal na začátku padesátých let. V českém literárním prostředí jde o ojedinělé dílo už proto, že se věnuje událostem komunistického puče v roce 1948 a vystupují v něm i reálné politické osobnosti, například Jan Masaryk.

Jak je u Hostovského zvykem, jde o velmi propracovaný a gradující styl vyprávění, kde absurdní momenty dávají vyniknout těm dramatickým. Hlavní hrdina prožívá manželskou krizi v době, kdy i výsostně soukromé téma může mít fatální společenské dopady. Když se o jeho soka v lásce začne zajímat komunistické ministerstvo vnitra, je zřejmé, že banální partnerské selhání se neodehraje bez následků. A to tím spíše, že do hry vstupují i západní agenti. Postavy knihy se tak zaplétají do konspirační sítě a každý krok vyvolá řetězovou reakci událostí.

Hostovský sice román psal už v exilu, ale vychází z vlastní zkušenosti a postřehů, které v době února zažil. On sám, stejně jako jedna z hlavních postav, v té době pracoval na ministerstvu zahraničí a viděl tak události z první ruky. Vedle zajímavého děje a literárního zpracování je tak silnou stránkou knihy i plastický obraz tehdejší situace a nálady. V některých momentech jsme svědky doslova reportážního záznamu atmosféry zlomových dnů.

Hned v úvodu knihy je například trefně vystižena politická situace, aniž by bylo třeba sahat k politologickým rozborům: „Pracuj a budeš šťasten, radí pochmurně každý odstavec komunistického tisku. Jeho nerudný optimismus je jednotvárný a smutně nudný. Ale varovný hlas opozičních novin, vzývajících slovníkem svíčkových bab a pobožných koz jakousi neznámou modlu svobody, je rovněž mrtvým hlasem amplionu.“

Popis policejních výslechů, sledování, nedůvěry i vůči těm nejbližším, to vše vytváří velmi přesvědčivý obraz tehdejší doby. Román tak funguje jako svědectví, které je ale díky osobní rovině, jíž navodí vztah k hlavním postavám, mnohem působivější než sebelepší historická studie. O to více pak působí třeba popisy revolučních dní: „Šli. Zastavovali se a proplétali mezi křiklouny v jízdní dráze a mezi zakřiknutými na chodnících. Sníh padal stále hustěji a šero houstlo. Nemluvili. Nikdo nemluvil v pražských ulicích, každý buď mlčel v odloučení, nebo řval v davu. A pochodující i mlčící, všechny ty lidi s maskami, jež jim nasadila historická chvíle hroucení, obcházely ozbrojené hlídky.“

EGON HOSTOVSKÝ: NEZVĚSTNÝ
Mladá fronta, 264 stran