Do nitra zeleného kapitalismu

Svítí slunce a náměstí jihoněmeckého maloměsta Neuenburg je zaplněné demonstranty. Vlají zelené prapory. Vznášejí se zelené nafukovací balonky. Po obloze přeletí čáp. Protestujícím se na bundách lesknou žluto-červené odznaky s obrázkem smějícího se sluníčka a s nápisem „Atomová energie? Děkuji, nechci“. Veselá padesátnice s čepečkem na hlavě a v místním kroji začíná hrát na akordeon melodii zlidovělého německého chorálu „He, ho, spann den Wagen ein“ (Héjó, zapřáhni ten vůz). Zhruba tři tisíce lidí pod pódiem se učí slova hymny dnešního odpoledne. „Héjó, vzbuřte se proti šílenství v této zemi. Vyjděte teď do ulic! Vyjděte teď do ulic!“ zpívají spokojeně vypadající demonstranti do rytmu akordeonu nejprve jednohlasně a později v kánonu.

Je to manifestace, která by se v Česku nekonala. V konzervativním Neuenburgu, který leží přímo u hranic s Francií a jen dvacet kilometrů od Švýcarska, přišli proti atomové energii protestovat lidé, kteří se v Česku demonstracím vyhýbají: blahobytní sedmdesátníci, čtyřicátníci se svými malými dětmi, mladí tatínci s kočárkem, dvacátníci. Jako by do ulic vyšel reprezentativní vzorek německého maloměsta. Je to výjev, který by nekonformní rebelové z protijaderných protestů počátku 80. let zřejmě považovali za protest uhlazené, zpátečnické buržoazie.

„Kdo může vytvořit lidštější svět, když…