Děkujeme, nechceme

Na právě skončeném evropském summitu se pohledem každodenního běhu událostí zas tolik nestalo. Státy eurozóny se shodly, že navýší peníze v záchranném fondu pro euro ze současných 440 miliard eur na 700 miliard – ve formě úvěrů – a že ochranný štít bude časem trvalý, nikoli ad hoc, jako je tomu nyní. Lídři klubu pak kývli na pár bodů, jak lépe sladit makroekonomické tahy svých vlád, aby se eurozóna nenapínala k prasknutí a do budoucna se pokud možno předešlo státním bankrotům jako v případě Řecka či Irska.

Pětadvacátý březen 2011 ale může pod pláštíkem provozní porady zároveň jednou vstoupit do dějin jako Den, kdy Unie položila základy jedné společné ekonomické vládě. Případně Den, kdy se Evropa začala dělit. To vše teprve zjistíme. Teď jde o to, kde v tom rychlém proudu stojí Češi.

Nemůžeme jinak

Šéfové všech členských států dostali už před časem nabídku připojit se k německo-francouzskému plánu, jehož cílem je zdravější eurozóna. Cesta byla otevřená i těm, kdo platí jinou měnou. Plán se několikrát obsahově proměnil, změnil se i jeho název a teď dostali politici na stůl dokument s názvem Euro Plus Pakt a obsahem, který nikoho nemohl urazit. Říká se v něm – ve zkratce –, že evropské státy musí zkrotit dluhy, nezvyšovat mzdy, pokud tomu neodpovídá výkon ekonomiky, ozdravit banky nebo odstranit existující překážky obchodu…