S cestovkou za radostí@hrdostí

Není půvabnějšího místa pro sraz než před bistrem Papej Expres na pražském sídlišti Lužiny. Poprvé tu potkávám spolucestující paní Jiřinu, která je o 48 let starší než já a často vypráví na univerzitě a v televizi o jevech sociálních. Dalšímu účastníkovi zájezdu říkáme Magdaléna Dobromila, studující, ze které jednou bude doktorka.

Dnešní výjezd cestovní kanceláře Radost@hrdost pořádá Božena, padesátnice, která v minulých letech pomáhala lidem v Čečensku. Já jsem na tom podobně: od novinového psaní o vážných záležitostech a všemožných krizích jsem to vzal do českých regionů, hledat úspěšné podnikatele, nejlepší kuchařky či šikovné starosty. Projekt mě bere čím dál víc: mapovat místa, kde se děje život. Hledat ty, kteří se svou aktivitou snaží zvyšovat kvalitu života, lidi, pro než svoboda znamená možnost tvořit ke spokojenosti své i prospěchu obce.

Po cestě pročítám program výpravy této CK: třídenní průzkum Frýdlantského výběžku, zdá se, Božena zaměřila na přistěhovalce z měst do pohraničí. Čekají nás setkání se zemědělci městského původu, kteří v pohraničí hledají prostor, ale třeba i se sudetským Němcem panem Moudrým, který na Frýdlantsku dodnes žije.

Po poledni naše zrezlá felicie zastavuje u frýdlantského náměstí, kde na nás starosta s paní tajemnicí čekají za společnosti vypečeného vepřového kolene. Rozhovory s politiky, to znám, zpochybňovat, klást nepříjemné otázky, prostě stres. Ale dnes se ptáme úplně jinak: Kdo kraj pozvedá? Co se na Frýdlantsku daří?

Je nezbytné se nechat vyfotit na radnici a zapsat do pamětní knihy, ale já už jsem zvědav na Jindřichovice, sídlo desítek svobodomyslných alternativců, které sem za vidinou jiného života přilákal místní starosta. Manželé Vlkovi tady žijí, jak sami říkají, v dobrovolné skromnosti, bez žárovek či varné konvice. Založili živý skanzen, muzeum venkovského života, zrenovovali chalupu, pořádají workshopy košíkářství a nad vesnicí postavili větrný mlýn. Nahrávám spoustu materiálu a zapisuji si při svíčce a mátovém čaji, to zdejší ticho má něco do sebe, ale Božena už žhaví felicii.

V nedalekém Novém Městě pod Smrkem se totiž sešli tvořitelky místního Střediska volného času a autor publikace o městě Václav Tima. Vypráví se o obci, jak prochází těžkým obdobím, jak textilky zanikly, jak se sociální problémy zhoršují a jak se tvořitelky snaží o propojení města se světem zaměstnáváním zahraničních dobrovolníků. Točím si s kolotoči vyrobenými dětmi z papírových kartonů a trochu bokem se usmívám, když paní Jiřina prochází vyzdobeným střediskem a popáté opakuje: „Teda ženský, vy jste frajeři!“

A zase dál, podnětů začíná být nad hlavu, ale únavu si nechávám pro sebe, ty dámy bláznivě energické nemají dost. Zapadanou cestou dokloužeme do Dolní Oldříše, kde budeme nocovat. Manželé Chytilovi v odlehlé vsi koupili ruinu rozlehlého statku, kde chovají 250 krav a 300 ovcí, dávají práci místním a daří se jim velkorysá rekonstrukce. Pěkně jsme se jim sem my čtyři nakvartýrovali, říkám si. Ale nesvůj nejsem dlouho, vína je dost a brilantní skopové ragú se už ani nestydím přidat.

Lehce připitý ulehám do peřin. Ten zájezd poskytuje zážitek srovnatelný s procházkami barevným Orientem, a tak se mi usnout nedaří. Ze zítřejšího programu jsem zvědav na oběd u Mandy, živelné starousedlice s kočovnými kořeny. Následovat má návštěva statkářky a jejího syna houslisty. A večer se v usedlosti u Chytilů pokusíme uspořádat diskusi vůdčích osobností Frýdlantska s otázkami: Co se vám tady líbí a kam chcete kraj táhnout?

Zdeněk Mihalco, novinář