Hispánské ženy jsou emancipované, ale zabíjené

Manžel Marilyn Wilsonové Vicente Sánchez zabil svou ženu 8. března 2011 v malém městečku Fuente el Saz nedaleko Madridu. Manželka od něj chtěla odejít kvůli domácímu bití, které trvalo pětadvacet dlouhých let. Manžel se k ní podle soudního příkazu nesměl přiblížit. Pracoval jako číšník na svatbách a od loňského roku porušil soudní nařízení dvakrát. Odseděl si za to dva měsíce ve vězení. Krátce před rozvodovým řízením si však počkal ve křoví před domem, a když šla jeho žena z práce, ubodal ji nožem. Marilyn Wilsonová podlehla třem bodným ranám do žaludku.

Dva dny předtím, v jihošpanělském Jaénu ubodal podobným způsobem a z téměř totožného důvodu osmačtyřicetiletý muž svou ženu na diskotéce. Oba vrazi byli dopadeni několik hodin po zločinu, oba na sobě měli zakrvácené šaty a nijak se nesnažili skrývat a při zatčení nekladli žádný odpor. Podle výpovědí zkrátka nemohli snést potupu, že od nich žena chce definitivně odejít.

Vražedný vztek

Takových a jiných béčkových hororů, které by se neodvážil vymyslet ani ten nejhorší scenárista, se v dnešním Španělsku odehrávají desítky každý rok. Jen od letošního ledna zemřelo rukou svých manželů nebo milenců 14 žen. Příčinou, hybatelem a konečným vykonavatelem byl ve všech případech vražedný vztek. Vztek, který doutná pod prahem moderní, emancipované a liberální společnosti, jako je ta španělská, a přenáší se jako pandemie také do Latinské Ameriky.

Přestože moderních zákonů beroucích ženy pod ochranu před násilníky je dost. Díky zákonu o domácím násilí, který prosadila před sedmi lety vláda Josého Luise Zapatera, se oběti domácího násilí mohou spolehnout i v době krize na neztenčené státní dotace (kolem 360 eur měsíčně), existují přísné zákony ohledně nuceného vzdálení agresora, možnosti sociálních bytů a podpora stovek ženských a humanitárních organizací. Ty se starají nejen o prevenci a propagaci práv obětí, ale také o psychologickou pomoc pro muže, kteří nezvládají své frustrace a vybíjejí si je na ženách. Nicméně počet obětí se příliš neztenčil. Zdá se, že čím jsou ženy soběstačnější, vzdělanější a poučenější o svých právech, mimo jiné o právu ozvat se, když je někdo bije, a rozvést se, tím více se v mužích hromadí vražedný vztek.

Ostře sledovaná čísla

Pro dnešní hispánské společnosti jak ve Španělsku, tak v Latinské Americe je možná příznačné, že dva dny smutku v městečku Fuente el Saz za ubodanou Marilyn Wilsonovou vyhlásila lidovecká starostka Mónica Garcíová. Ženy se dostávají do pozic starostek, ministryň a poslankyň (Španělsko má v současné vládě šest ministryň, z toho ministryni ekonomiky, zahraničí a obrany – Carme Chacón Piquerasová do funkce dokonce nastupovala v pokročilém stadiu těhotenství), v Latinské Americe zase vládlo či vládne několik prezidentek. Přesto situace v běžné španělské či latinskoamerické rodině rozhodně neodpovídá politické emancipaci.

Ještě před zhruba čtyřiceti lety si nemohla Španělka ve frankistické, bigotně katolické diktatuře otevřít účet, pracovat bez svolení manžela, užívat antikoncepci, natož jít na potrat nebo se rozvést. Jenže i dnes, v liberální demokracii, je přes veškerou proklamovanou rovnost mužům jaksi nerovná. Podle letošních čísel, jež zveřejnilo španělské ministerstvo hospodářství u příležitosti Mezinárodního dne žen, vydělávají Španělky o přibližně 25 procent méně než Španělé. Podle stejné studie dosáhnou plné příjmové rovnosti až za deset let.

Zdá se, že samotná emancipace, jež se jevila jako přirozený důsledek demokratizace hispánských společností, je běh na dlouhou trať. Čísla zabitých žen, které podlehly domácímu násilí, vypadají hrozivě, zejména v Latinské Americe, kde jdou počty těchto případů ročně do stovek. Například Guatemala přijala před třemi lety velmi podobný zákon o domácím násilí jako Španělsko, ale počet zabitých žen stoupl o 400 procent. Jenže tento děsivý nárůst je jenom statistické číslo, které bylo vypočítáno v okamžiku, kdy se násilí začalo doopravdy sledovat a zveřejňovat. Nikdo neví, kolik takových žen bylo zabito ve Španělsku třeba v roce 1958 nebo ve Guatemale v době diktatury.

Za přelomové datum se dnes v Latinské Americe považuje 10. prosinec 2009. Mezinárodní interamerický lidskoprávní soudní tribunál, obdoba Evropského soudu pro lidská práva, totiž odsoudil mexický stát za to, že nedostatečně vyšetřoval vraždy tří žen v mexickém Ciudad Juárez. Mexický stát byl odsouzen k tomu, aby se rodinám těchto žen omluvil, finančně je odškodnil a postavil obětem pomník. Došlo sice jen na formální omluvu obětem, přesto se od této chvíle v Latinské Americe o domácím násilí začalo doopravdy diskutovat. Do španělského jazyka se dokonce začíná dostávat podstatné jméno „femicidio“ či „feminicidio“ neboli speciální termín pro vraždu ženy, který se – stejně jako slovo prezidentka – začal používat teprve nedávno.

Proč je zrovna v hispánských společnostech machismus a „domácí terorismus“, jak se dnes domácímu násilí ve Španělsku či v Latinské Americe říká, tak vyhrocená záležitost? Hispánští „machové“ se totiž velmi těžce loučí s pocitem nadřazených bytostí, jež se do jejich podvědomí plížil už od zhruba 10. století. Tehdy ve Španělsku vládli muslimští feudálové, a když jejich rozdrobená království v 15. století vzala za své, nahradil je přísný katolicismus, který hrál ve Španělsku prim prakticky až do konce frankistické diktatury v sedmdesátých letech minulého století. Církevní i státní moc tedy hispánským mužům celá staletí vštěpovala, že jsou nejen nadřazení, ale že jsou nadřazení z vůle boží. Žena, stvořená z žebra Adamova, byla na světě proto, aby udržovala domácí krb teplý, nábožně muži naslouchala a rodila děti.

Do kuchyně ne

Zatímco u nás se komunistická diktatura postarala o spíše násilnou emancipaci, přesto dala ženám do ruky jejich vlastní peníze a povědomí o svých právech. Cena byla vysoká, žena se stala jakousi včelou-dělnicí pracující za menší plat na dvě směny v práci a doma, nicméně její osobnost i sebevědomí rostly. Dnes se u nás sice domácí násilí řeší také, ale ve statistikách nefigurují ubodané, upálené nebo automobily několikrát přejeté ženy.

Přesto se ani ve Španělsku, ani v Latinské Americe nad emancipací neláme hůl. Sociologové i ženské organizace upozorňují na to, že je čísla o domácím násilí zapotřebí zveřejňovat, i když neklesají. Problém je třeba pojmenovat a řešit. Na tom se španělská veřejnost shodne. A dalším povzbudivým jevem je, že mladá generace, která se už narodila do demokracie, se chová jinak. Na pandemii násilí totiž umírají zejména ženy mezi čtyřicítkou a padesátkou, které se emancipovaly, ale jejich muži ještě vyrůstali s vědomím, že jsou pány tvorstva a není možné se s nimi ani rozvést, ani jim přikázat, že se ke své ženě nesmějí přiblížit. Zejména tento důvod je nejčastější příčinou neudržitelného vzteku, vedoucího k vraždě ženy.

„Optimismus mě neopustil,“ řekla v rozhovoru pro týdeník El País bývalá chilská prezidentka Michelle Bacheletová. Rozvedená ateistka, která vládla konzervativní katolické zemi, v níž bylo v letech 1990 až 2007 zavražděno 900 žen svými partnery, je pro mnoho hispánských žen velkým vzorem. Bacheletová připomíná, že skutečná emancipace trvá zhruba 100 let, zatímco machismus má za sebou mnohem delší historii. „Přece se teď nevrátíme do kuchyní,“ vzkázala na MDŽ ze své kanceláře v OSN v New Yorku všem, které si nemyslí, že je porodilo nějaké Adamovo žebro.