Katalog Decadence Now! doříkává, co výstava jen naznačila

Není žádná škola skandalistů či manifest kontroverzního umění. Jako skandální či kontroverzní lze spíš označit reakce na taková umělecká díla,“

tvrdí rezolutně Otto M. Urban. Čtyřiačtyřicetiletý historik umění je nepřehlédnutelnou postavou zdejší výtvarné scény. Nejen proto, že svou vizáží berlínského dandyho rozhodně neodpovídá místu svého bydliště, tedy malým středočeským Zákolanům. Výrazné jsou především jeho názory. Málokteré dílo je pro něj prostě natolik šokující, aby nemělo svou uměleckou hodnotu. Což naposled dokázal coby kurátor nedávné výstavy v Galerii Rudolfinum Decadence Now!

A ta se právě setkala s reakcemi, jež se sice nedají označit za skandální či kontroverzní, ale přinejmenším za rozpačité. Na jedné straně kolektivní přehlídka vyvolala nebývalý divácký zájem v podobě rekordních 56 tisíc návštěvníků. Na druhé straně se valná část kritiky a Urbanových profesních kolegů pošklebovala nad tím, že projekt je vlastně jen průhlednou marketingovou snahou přilákat do galerie co nejvíc lidí na laciné senzace (ovšem v hodnotách milionů dolarů, neboť jejich autory byli Damien Hirst či Jeff Koons).

Decadence Now! skončila už před dvěma měsíci. Teď ale stojí za to debatu kolem ní znovu osvěžit: s velkým zpožděním totiž k výstavě konečně vychází doprovodný katalog. Jednak je to svým pojetím (puntičkářská péče nakladatelství Arbor vitae) i cenou (téměř 2 tisíce korun) publikace, jaké tu vycházejí zřídkakdy. Ale hlavně tahle kniha doříkává, co Urban ve výstavě jen naznačil.

Na okraji

Urbanovi leckdo vyčítal už krátce po vernisáži, že výstava je popovou záležitostí pro široké masy. Odhlédněme teď od debat, jestli má být umění skutečně tak elitářským fenoménem, že vysoká návštěvnost výstavu automaticky sráží do nějakých nižších kategorií. Důležitější je, jaký obrázek o aktuální výtvarné scéně si těch necelých 60 tisíc lidí z výstavy odneslo. Bohužel zkreslený.

Urban se od začátku netajil tím, že výstava nabízí jen jeho subjektivní výběr ze světového umění svázaný mantinely zvoleného tématu. Nepopíral, že mnohem obvyklejším tématem pro fotografův objektiv zůstává i dnes spíš krajina než autorovy genitálie. A že nesrovnatelně více autorů stále raději než po noži, kterým si rozřežou tělo, sahá po štětci. Jenže Urbanova slova poněkud zapadla v záplavě mediálních popisů všech těch vystavených penisů, mrtvých dětí a vycpaných Hitlerů. Takže výstava vskutku v mnohém vzbudila mylný dojem, že tohle má být reprezentativní pohled na situaci ve světovém umění v roce 2010. Žádná přehlídka takového rozsahu a plná tak významných jmen navíc v Praze předtím nebyla a nejspíš dlouho ani nebude.

Katalog tenhle pocit konečně zásadně koriguje: natvrdo přiznává, že tady máme tu čest s poměrně okrajovým, nicméně pozoruhodným proudem, pro který jsou nejpřirozenější cestou k uměleckému sebevyjádření extrémní projevy lidské mysli a těla (fetišismus, sadomasochismus, transsexualita). Nic víc, nic míň.

Dokládá to výjimečná sbírka autorských komentářů ke všem vystaveným artefaktům, kterou se Urbanovi podařilo do špalku o více než tři sta stranách od zvolených umělců sesbírat. Urban si jich všímá proto, že mu ukazují krajní polohy toho, kam až se dá v umění zajít.

Nudná krása

„Úchyl je má nejtěžší práce a bylo to těžké i pro mě,“ čteme v komentáři Catherine Opie k jejímu autoportrétu, pro který si nechala na hruď vytetovat obří nápis Pervert a ještě si k tomu do rukou zapíchala šestačtyřicet jehel. Opie patří do komunity takzvaných vyznavačů kůže a je jisté, že na uměleckém poli k sobě těžko najde mnoho kolegyň či kolegů, kteří tvorbu nahlížejí stejně jako ona. Pro Urbana je třeba právě Opie důkazem, že tady nejde o nějakou snahu šokovat, ale především pochopit sebe sama, se všemi temnými stránkami osobnosti, které jsme zvyklí potlačovat. Kdyby šlo o pop, propichoval by se injekčními stříkačkami každý druhý.

Pro aktuální výtvarnou dekadenci (máme-li používat Urbanův zastřešující termín) je typický výrazný individualismus. Ten je pochopitelný už vzhledem ke skutečně mezním způsobům uměleckého vyjadřování. Subkultura legitimizující lidské činnosti, jež jsme i v liberálním 21. století stále často zvyklí označovat za perverze, se proto v umění nesdružuje do žádných komunit a hnutí. Jde o jednotlivce, které až Urban svezl na jedno místo. Jedno je jim ale společné: touha jít si za svým chápáním světa, byť by je za to měla většinová společnost odsuzovat.

„Zabývat se typickou představou krásna mi připadá nudné, protože to je ten nejočividnější způsob, jak se dívat na svět. Je mnohem větší výzva podívat se na tu odvrácenou stranu,“ uvádí v komentáři ke svému autoportrétu (je na něm vyfocená coby vytřeštěná bytost s děsivými zuby) fotografka Cindy Sherman. Jak se nakonec v Rudolfinu ukázalo, plody téhle výzvy ve výsledku i v konzervativním Česku zaujaly mnohem víc lidí, než by člověk čekal. Otto M. Urban tak doložil, že odvrácenou stranu světa umíme akceptovat, že leckoho z nás svým zvláštním způsobem fascinuje. Proto je dobře, že tu po projektu Decadence Now! zůstává v podobě téhle publikace něco, k čemu se zájemci o extrémní umění budou moci vracet.