Musí se riskovat

Únorový týden strávený v Berlíně znamenal pro Václava Kadrnku satisfakci. Za dřinu, s níž vykopal celovečerní debut Osmdesát dopisů ze země bez producenta a podpory grantové komise. Za to, že se nenechal od své vize odradit od kibiců, kteří říkali, že takhle se u nás filmy točit nedají. Sladkou odměnou bylo pro sedmatřicetiletého režiséra pozvání na jeden ze tří nejprestižnějších světových festivalů.

Pořadatelé Berlinale mu zajistili pět promítání. Už před premiérou vyšly dvě nadšené recenze, po projekcích za Kadrnkou chodili diváci a divačky z Německa či Polska, v nichž film zarezonoval, protože prožili podobný příběh. Autobiografický film popisuje jeden den v životě třináctiletého chlapce a jeho matky v Československu roku 1987. Ukazuje jejich putování po úřadech, na nichž si chtějí vynutit povolení opustit republiku a vycestovat za manželem, respektive otcem, který emigroval.

„Tím filmem jsem odhalil své soukromí. A když jsem na pódiu na Berlinale říkal publiku, že před nimi stojím jako nahý, trochu se mi třásl hlas. Ale udělat ten film takhle osobní byla pro mě jediná možná cesta,“ líčí Kadrnka v kavárně na střešní terase mrakodrapu, kde dnes sídlí krajský úřad ve Zlíně. Šestnáct pater pod námi je areál bývalé Baťovy továrny, který dnes láká návštěvníky opravenými funkcionalistickými skvosty. Před čtyřiadvaceti lety se město jmenovalo Gottwaldov a všude kolem…