Mám v genech pevnou vůli

Váš příběh je klasickým americkým snem – syn přistěhovalců vlastnících stánek s hamburgery se vypracuje až na prestižní Harvard a pak do Bílého domu. Jak se vám to povedlo?

Zčásti se mi to povedlo díky mým rodičům. V mém případě to není jen americký sen, ale česko-americký sen, kořeny toho snu vyrůstají ze střední Evropy. Moje matka mě inspirovala a poháněla. Dnes se mluví o čínských „tygřích“ matkách, které velmi přísně vedou děti k úspěchu. Maminka by si jich dala pět ke snídani. A jak by ne – je to žena, která přežila Osvětim, a navíc se postarala o to, aby s ní přežila i její sestra Berta a bratr Baruch. Ona je jako nejpevnější ocel.

Můj oblíbený rodinný příběh je o strýčku Bajnišovi, který byl zajat Sověty a odvlečen do gulagu na Sibiř. Většina rodiny zahynula v Osvětimi, ale moje matka a její sourozenci se vrátili v roce 1945 do Československa. A nikdo nevěděl, co se stalo se strýčkem Bajnišem – roky po válce plynuly a nic. Až v roce 1948 zastihl maminku v Praze telegram, že Bajniš je zpět v jejich rodných Sobrancích. Ze všech mladých mužů z vesnice, kteří byli odvlečeni, se vrátil jen hubený, metr a půl měřící Bajniš s tlustými brýlemi na nose, velmi mírné povahy. A všichni se ptali: jak je možné, že to přežil? A on vytáhl z pytlíku tfilin – modlitební řemínky s krabičkami, které se mu podařilo uchránit celá ta léta – a řekl, že se modlil každý den a že ho ochránil Bůh.

Ale co ho také zachránilo, byla stejná ocelová vůle, kterou měli i oba moji rodiče. Část této vůle mi předali v genech, část mi dali výchovou. A v Americe je skvělý vzdělávací systém. Pokud tvrdě pracujete a máte motivaci, tak i když jste dítě imigrantů, možnosti tu jsou.

Je možné – po krizi posledních let – stále uskutečňovat americký sen, jako byl ten váš?

Samozřejmě! A ani o tom nepřemýšlím jako o americkém snu, ale o snu, který mají Američané a Češi stejný – o světě, který je spravedlivý, kde skutečně funguje volný trh, ve kterém lidé mohou uplatnit svoje schopnosti.

Co vám maminka vyprávěla o Československu?

O meziválečné době vždy mluvila jako o zlatém věku. Až teď v dospělosti plně rozumím obdivu a lásce k Masarykovi – on byl skutečně výjimečný lídr, „praktický idealista“. Židé v té době čelili všeobecně velké diskriminaci a Československo naopak vedl muž, který aktivně proti antisemitismu vystupoval. A má i velmi vřelé osobní vzpomínky na sousedy, na další lidi, s nimiž se setkávala při cestách po zemi, i když jsou samozřejmě všechny vzpomínky poznamenány smutkem. Proto mám pocit, že díky rodičům rozumím středoevropskému myšlení, kultuře, přístupu k různým otázkám. Politický i osobní život byl tak ovlivněn traumaty od druhé světové války přes komunismus po těžké roky postkomunismu, že je tady cítit vždy trochu smutku, skepse, někdy cynismu.

Myslíte, že už je Evropa v tomto směru „za vodou“?

Jestli jsme dostali z historie nějakou lekci, tak tu, že nejsme nikdy zcela mimo nebezpečí, nikdy nejsme „za vodou“. Každý den musíme všichni, kdo věříme v demokracii a svobodu, tyto hodnoty bránit. Právě díky rodinné historii se nikdy necítím zcela bezpečně a právě proto jsem se vrhl s takovou vášní a nadšením do této práce. Česko totiž spoustu věcí vidí podobně jako Spojené státy a ve světě spolu mluvíme hlasitě o Barmě, o Kubě, o událostech na Blízkém východě. Je zde vidět silné povědomí o tom, jak cenná je svoboda. I kdybych neměl české kořeny, tak jako americkému patriotovi by se mi líbilo v zemi, kde je svoboda tak vysoce ceněna.

Jako potomek ženy, která přežila holocaust a uprchla ze země, kde nastoupil komunismus, přemýšlím, jaká bude naše role, až tato generace odejde. Jak udržíme naživu jejich vzpomínky, jejich význam a odkaz? Odpověď podle mě je v jednom slově: nepoučovat! Nevěřím v poučování. Naopak věřím v sílu příběhu. Lidé v každém věku rádi poslouchají příběhy. Moje generace může mluvit o své nepřímé zkušenosti s holocaustem. Já mohu vyprávět o šoku, který jsem zažil, když se mi rodiče jako dítěti snažili vysvětlit, kam se ztratil zbytek naší rodiny. Matka mi to pověděla velmi brzy. A i když dnes je to součástí mého úspěchu a toho, čím jsem, pro dětské uši to jsou náročné příběhy.

A klíčové je samozřejmě morální poselství – že je třeba vystupovat proti jakékoli formě diskriminace.

Měla by mít nějaké hranice svoboda projevu, kupříkladu v hlásání nenávistných ideologií?

Spojené státy mají nejrobustnější ochranu svobody projevu, což někdy znamená, že lidé říkají věci, s nimiž jiní lidé nesouhlasí. Ale já pevně věřím v americkou tradici trhu myšlenek – ať se všechny myšlenky vyjeví a lidé si pak mohou vybrat ty, kterým uvěří a které odmítnou. Evropa má ale jiné zkušenosti a rozumím tomu, proč jsou třeba po zkušenosti s nacistickou dominancí její ideje zařazeny do zvláštní kategorie.

Mohlo by se v USA o někom, kdo hlásá nenávistné názory a kdo se v minulosti podle nich i choval, vážně uvažovat jako o kandidátovi pro vysokou úřednickou pozici ve vládě, jako se to stalo tady v případě Ladislava Bátory, navrženého na post náměstka ministra školství?

Nebudu komentovat tento konkrétní příklad, nemám do něj dostatečný vhled. Je velmi obtížné takto srovnávat. Spojené státy v tomto směru také nejsou dokonalé.

Česko-americké vztahy jste nedávno nazval „celkem dobrými“. Co to znamená? Celkem dobré neznamená vynikající.

Přátelství, které mají USA s Českou republikou, patří k těm nejlepším, co na světě máme. Ale jako v každém přátelství, vztahu či v manželství, máte lepší časy a horší časy. Manželství mezi našimi dvěma zeměmi je v pořádku – žádné hnisající problémy, žádné krize a kalamity. Ale může být samozřejmě lepší.

Co by pro to měli udělat Češi?

Češi mohou pokračovat ve svém angažmá ve třech oblastech. První je strategický pilíř – Česko nedávno vyslalo další dvě stovky vojáků do Afghánistánu, což je skvělý příklad a myslím, že můžeme najít další cesty, jak v tomto směru spolupracovat. Druhý pilíř je komerční a ekonomický. Například civilní jaderná energie, kde Američané roky úspěšně spolupracují s elektrárnou Temelín, a mnoho dalších aktivit. A co se týče třetího pilíře, tak už jsem mluvil o tom, že obě země mají jasné postoje k otázkám jako Barma nebo Kuba, k obraně našich hodnot. A rád bych z americké ambasády udělal místo, kde se povedou debaty o tom, co tyto hodnoty znamenají a co v tomto směru můžeme dál dělat.

Fareed Zakaria říká, že jediná cesta, jak mohou mít evropské státy silné spojenectví s USA, vede skrze silnou, sjednocenou Evropu. Co si o tom myslíte?

Jeho pohled nepočítá s něčím, čemu já jako muž, který má kořeny tady i ve Spojených státech, rozumím. A to je fakt, že vztah mezi našimi zeměmi je speciální. Samozřejmě multilaterální kontext vztahů je klíčový – velkým cílem pro Američany i Čechy bylo například zajistit Česku členství v NATO.  Ale je tu taky v mnoha směrech speciální vazba. Kde byla podepsána Pittsburská dohoda z roku 1918? Máme historické vazby, které nelze přehlížet.

Nebyla tato vazba poněkud oslabena tím, že FBI před nedávnem uvažovala, že pro pokus o korupci předvolá k vysvětlení člena české vlády – konkrétně tehdy ministerského náměstka Martina Bartáka – rovnou během pracovní návštěvy v USA?

To nebudu komentovat, protože máme velmi striktní pravidla týkající se řízení, která jsou stále v běhu, v tomto případě na české straně. Ale mohu říci, že česko-americký vztah je velmi dobrý, na obou stranách je chuť posunout jej z dobrého na skvělý a nevidím okolo žádné mraky.

Dlouhodobě se zabýváte korupcí: jakou cenu platí státy za vysokou korupci?

Co platí podle mého názoru obecně – pokud nemáte vládu, která slouží veřejnému blahu, i kdyby to byl jeden jediný úředník, který slouží nikoli všeobecnému, ale speciálnímu zájmu, tak tím zklamete lidi. Takže cena, kterou zaplatíte, je ztráta důvěry občanů, ztráta veřejných prostředků, protože platíte víc, ztráta mezinárodní reputace a důvěry investorů. Finanční ztráty jsou vysoké, ale nejničivějším následkem korupce je ztráta důvěry.