Vášeň arabských diktátorů

Pády diktátorských režimů v roce 1989 a 2011 jsou sice právem srovnávány, jeden rozdíl však bije do očí: komunističtí vládcové končili svoji kariéru s mnohem menšími zlatými padáky a až na rumunského diktátora Ceauşeska se v jejich sejfech nenašly žádné poklady. Důvod je ten, že komunistické režimy, jejichž ideologie nenáviděla soukromé vlastnictví, je nemohly vytvářet, proto jejich pohlaváři využívali pro své vášně a privilegia státní kasu, kterou po svém pádu přenechali svým následníkům.

V arabském světě to fungovalo úplně jinak. Když přišli tuniští vyšetřovatelé do rezidence svrženého vládce bin Alího, našli v sejfech schovaných za falešnou knihovnou police napěchované balíky bankovek v různých světových měnách i svazky zbrusu nových tuniských dinárů přímo z tiskárny centrální banky. Tuniská televize vysílala záběry, jak vyšetřovatelé vytahují ze skrýší hromady šperků v hodnotě desítek milionů eur a počítají svazky bankovek v hodnotě zhruba sto milionů eur. To vše si bin Alí nestihl při útěku do Saúdské Arábie vzít, nicméně jeho žena Leila byla podle francouzského deníku Le Monde prozíravější a ještě před pádem režimu vyvezla za hranice půldruhé tuny zlata v hodnotě 45 milionů eur. A to jistě nebude všechno – do byznysu bin Alího rodiny vložila jen centrální banka 1,3 miliardy eur, z čehož téměř třetina byla nenávratnou půjčkou.

Dalším přeborníkem v bohatnutí ve funkci je dnes…