Sníh se zárukou

Blonďaté učitelce lyžování Marion Weissensteinerové je sice teprve třiadvacet, ale už leccos pamatuje. Třeba že když byla malá, bývalo v zimě tolik sněhu, že se dalo na saních dojet z kopce až k jejich domu. Nebo že v lyžařském středisku Obereggen, které na lyžích brázdí už od tří let, byla nejvýkonnější lanovka ta dvousedačková.

Teď se na saních domů sveze málokdy a v jejím oblíbeném středisku jezdí v rychlém tempu šestimístné sedačky. Ještě v 70. letech tady vyvezly nahoru 50 tisíc lyžařů za sezonu. Teď totéž zvládnou za týden. A tak je to skoro ve všech horských areálech – čím dál více lidí, čím dál méně sněhu. Jenže lyžaři nechtějí být závislí na něčem tak nestálém, jako je sníh. Ani skiareály už nehodlají spoléhat na přírodu. Proto je stále více sněžných děl, která vyrábějí technický sníh místo toho přírodního.

Tady, v italském regionu Jižní Tyrolsko, kam rádi jezdí i Češi, se na osmdesáti procentech svahů dá lyžovat, i když z nebe nespadne ani vločka. V Rakousku se dají uměle zasněžit dvě třetiny sjezdovek, ve Francii a Švýcarsku dvacet procent. A podíl stoupá každý rok. Znamená to víc spokojených turistů a také víc kanonů, nádrží na vodu, chladicích věží, víc litrů vody a spotřebované elektřiny. U nás je vývoj podobný, 85 procent areálů má technické sněžení a přibývá lyžařských středisek, kde se s přírodním sněhem ani nepočítá.

Reklamujte…