Peníze nejdou za pacientem

Podpisem pana ministra Hegera a zástupců LOK pod memorandem byla odvrácena kritická situace v českých nemocnicích. Zvítězilo racionální uvažování nad emocionálními scénáři, podle nichž měly nad našimi hlavami létat helikoptéry převážející nemocné a civilní sektor by zachraňovalo několik desítek vojenských lékařů, které armáda nepotřebuje.

Chybí audity

Všichni jsme rádi, že ministerstvo našlo peníze, které původně nemělo, a že lékaři ve svých požadavcích couvli. Kompromis je vždy východiskem rozumně uvažujících. Bohužel s ním několik politiků dosud nesouhlasí a do poslední chvíle problém vyhrocovali. Jako lékař mám obavy, že v případě krize, s níž počítali, by její vývoj viděli v další privatizaci nemocnic v duchu myšlenky: když se neumí postarat stát, postarají se privatizující. Každý, kdo privatizuje, vyvede z již tak podfinancovaného systému část prostředků. To je zřejmé. Proč by jinak privatizoval? Privatizace by ale neřešila základní rozpor mezi úrovní naší zdravotní péče a financemi do ní vloženými.

Úroveň sama je naprosto srovnatelná se zeměmi EU na západ od nás a v mnohých segmentech ji i předčí. Přitom naše výdaje na ni jsou mnohem menší: podle OECD bylo v roce 2008 (poslední údaj dostupný na ministerstvu zdravotnictví) na zdravotní péči na obyvatele vydáno u nás 1498 USD, zatímco v Rakousku, které je nám geograficky a historicky nejbližší, 5359 USD. Je zřejmé, že i po…