Indonésie: Ohrožený ráj

Vybrat si podivuhodnější místo pro rodinnou vilku asi nelze. Okolo příjezdové cesty se procházejí antilopy a plameňáci, pár metrů za oknem kuchyně se v mělké vodě cachtá dvojice hrochů a za tím vším se tyčí siluety šedivých mrakodrapů obepínajících centrum desetimilionové metropole. Ulrike von Mengden bydlí v areálu jakartské zoologické zahrady, její dům tu ale stál mnohem dřív než všechno ostatní. „Město sem původně ani nedosáhlo, to až posledních padesát let nastal ten zběsilý závod o to, komu a kolik se podaří urvat další půdy pro mrakodrapy a nové silnice,“ říká klidným hlasem dáma ve žluté halence se zlatým šperkem na krku, pohodlně usazená v proutěném křesle. Jedenadevadesátiletá paní von Mengden pamatuje tu éru do nejmenšího detailu. Dnes, jak sama říká, se tady v rodinné vile snaží před jejími dopady a před burácející indonéskou společností ukrýt – a to nejen sebe.

Koho, když ne je

Příběh Ulrike von Mengden by vydal na samostatnou knihu, která nepochybně bude jednou napsána. Mladá dívka se do exotické Indonésie dostala na počátku padesátých let minulého století jako manželka německého diplomata a napřed marně hledala uplatnění. Pak ale na nabídku vystudované zdravotní asistentky kývli lidé usilující o vznik jakartské veterinární stanice. Projekt nabral na obrátkách a na sklonku padesátých let se Ulrika stala jednou ze zakladatelek jakartské zoo Rangunan, která je dnes co do rozlohy obývaného území jednou z největších klasických zoologických zahrad světa.

Ulrike se rozhodla v Indonésii zakotvit. Manželství i plánovaní potomci vzali za své, dcera ze zámožné německé rodiny prý ale hned zpočátku pochopila, že za tu oběť její práce stojí. „Život s orangutany mě naprosto pohltil. Postupně jsem pochopila, že moje místo už není v Evropě, ale tady,“ vypráví paní von Mengden. „Oni mě zkrátka potřebují.“

„Oni“ znamená v tuto chvíli skupinu pěti desítek lidoopů, kteří žijí ve velkých klecích na zahradě vilky paní von Mengden, jakožto i ve třech dalších přidružených areálech v samotné zoo. „Kéž by tu nebyl ani jediný a všichni se mohli vrátit do džungle,“ říká s povzdechem paní Ulrike. „Pro tyhle je ale už pozdě. My už tu spolu dožijeme.“ Všichni její současní svěřenci totiž dávno ztratili či nikdy nenabyli přirozené instinkty nutné k přežití v divočině. Jde většinou o jedince zabavené pašerákům na černém trhu, poraněné nalezence či ty, kteří už se ve zdejší či jiné indonéské zoo narodili.

Fascinace orangutany, kterou prožívá paní von Mengden, je pochopitelná pro všechny, kteří s tímto podivuhodným lidoopem přišli do kontaktu. Je známou věcí, že psychologické a etologické studie posledního čtvrtstoletí odhalily, jak obrovské množství vlastností lidé s primáty sdílejí. Vedle schopnosti analytického myšlení a používání nástrojů jde především o komunikaci a sociální chování, jakožto i uvědomění si sebe samého jako unikátní osobnosti.

Zatímco gorily a šimpanzi používají svůj mimořádně vyvinutý mozek především k sociálním vztahům ve skupině, samotářsky žijící orangutani se stali mistry ve znalostech svého životního prostředí. Vědci opěvují jejich dokonale promyšlený pohyb v korunách stromů a neuvěřitelně bohatou vizuální paměť, zaznamenávající do nejmenších detailů obrovská území deštného pralesa i druhy rostlin, které se v něm vyskytují.

Postoj člověka k ochraně kriticky ohrožených primátů prozrazuje podle mnohých biologů a ekologů šanci ochrany přírody jako celku. Pokud se mezinárodnímu společenství nepodaří zabránit vyvraždění svých nejbližších příbuzných, jen stěží lze lepší osud očekávat v případě ostatních příslušníků živočišné říše.

Shoda genetické informace tří skupin velkých lidoopů, tedy goril, šimpanzů a orangutanů, s člověkem se pohybuje okolo neuvěřitelných sedmadevadesáti procent, a v některých zemích vedla politiky dokonce k uznání základních individuálních „lidských“ práv pro lidoopy, tedy práva na život, svobodu a tělesnou nedotknutelnost.

Takový zákon odhlasoval jako první v roce 1999 Nový Zéland, naposledy před třemi lety schválili obdobnou rezoluci poslanci ve Španělsku. Konkrétně v případě orangutanů například platí, že stavba jejich vnitřních orgánů se podobá té lidské jako vejce vejci. Blízká příbuznost s člověkem je cítit i z řady vnějších znaků, ne náhodou ostatně jméno „orang-utan“ znamená v původním jazyce obyvatel indonéského ostrova Borneo „člověk z lesa“.

Otazník jako dům

„Možná je to právě ta jejich samotářskost, která je mi blízká, také jsem ráda sama,“ usmívá se paní von Mengden. „Pokud přitom dojde ke kontaktu, v jistém ohledu je považuji za lidštější než nás samotné,“ pokračuje a vypráví svůj zážitek, kdy do jakartské zoo poprvé přivedla orangutaní matku s mládětem postiženým Downovým syndromem. (Orangutani trpí prakticky stejnými chorobami jako lidé.) „Neměli jsme volný výběh a museli jsme ji dát do klece se dvěma dalšími samicemi. Byla neuvěřitelně vystrašená. Její nové družky ale téměř okamžitě vzaly handicapované mládě opatrně z náručí matky a samy jej objaly a začaly hladit. Jeho matka začala plakat dojetím, stejně jako já,“ vzpomíná paní Ulrike. „Bylo to upřímné. Lidé by se možná přetvařovali, to ale orangutani neumí.“

Jedenadevadesátiletá orangutaní ošetřovatelka dokáže o podobných zážitcích vyprávět dlouho. Energická Němka, která dodnes ve svém džípu dvakrát denně objíždí výběhy orangutanů a organizuje krmení, má na svém kontě nespočet do pralesa navrácených jedinců, ale také nátlakových akcí, požadujících po indonéských úřadech radikální postup proti jejich vybíjení. Svým zápalem inspirovala řadu aktivistů snažících se zamezit nelegálnímu obchodu se zvířaty a ničení jejich přirozeného prostředí.

Přes to všechno je při zmínce o budoucnosti posledního místa na planetě, kde orangutani žijí, z hlasu paní von Mengden cítit hluboká skepse. „Tady v Indonésii je až příliš mnoho barbarů, vraždících a rabujících přírodní poklady bez ohledu na škody, které způsobí. Nevěřím, že je někdo dokáže zastavit.“ Statistická data dávají tomuto pesimismu spíš za pravdu. Zprávy OSN a dalších organizací varují, že indonéská džungle i přes množící se mezinárodní závazky a sliby vlády mizí nekontrolovatelným tempem; jen za posledních dvacet let zmizelo z povrchu Země těžko uvěřitelných osmdesát procent indonéských pralesů.

Zhruba pětaosmdesát procent veškeré těžby dřeva probíhá nelegálně a přes hrozící postihy je dnes před zraky úřadů drancována i většina z jedenačtyřiceti chráněných území Indonésie. Kromě nedostatku lidí, kteří by pralesní parky střežili, si krutou daň vybírá i všudypřítomná korupce udržující nelegální dřevařský byznys v hodnotě čtyř miliard dolarů ročně v chodu.

Dopad na orangutany je obrovský. Za poslední století se počet volně žijících jedinců snížil o devadesát dva procent, v druhé polovině devadesátých let, kdy nabralo plenění indonéské džungle nejvyšší obrátky, zahynula celá polovina tehdejší orangutaní populace na Sumatře čítající zhruba dvacet tisíc jedinců a dnes jich zbývá jen něco přes šest tisíc (na Borneu zhruba šestkrát více).

Ohrožení ze strany člověka přitom paradoxně sílí právě kvůli mimořádné podobnosti života obou tvorů. Také orangutani sexuálně dospívají až kolem patnáctého roku života a stejně jako u lidí trvá orangutaní těhotenství dlouhých devět měsíců. Vzhledem k náročnosti výchovy porodí za svůj čtyřicetiletý život orangutaní matka maximálně tři nebo čtyři potomky, jejichž život pak ohrožuje příliš mnoho nepřátel – kromě lidských zbraní a strojů i nespočet tropických nemocí, parazitů a přirozených pralesních predátorů, jako je jinak rovněž kriticky ohrožený sumaterský tygr. To vše staví nad přežitím posledních několika tisíc volně žijících jedinců obrovský otazník.

Každé osmé snese smrt

„Je to doslova detektivní práce, kdy nesmíme ani na okamžik zaváhat. Prvořadé je nafotit důkazy. A pak s asistencí policie zasáhneme,“ popisuje Rachmad Wahyudi rozměry, které postupně nabrala jeho veterinární praxe na ostrově Sumatra. Mladý veterinář patří ke speciálnímu týmu, který si vytkl nelehký cíl: změnit černou budoucnost, která se dnes rýsuje před původními obyvateli tamních pralesů. „Stísněná klec, hrstka slámy na podlaze a řetěz přiškrcený kolem krku nebo pasu,“ říká pan Wahyudi. „Ročně nalézáme mezi dvaceti a třiceti zajatými orangutany a ten obrázek vypadá bohužel velmi podobně.“

Jsme v areálu mezinárodní záchranné stanice Siboulangit ležící hluboko v džungli, kilometry daleko od obydlí nejbližších vesničanů. Odtud vyráží tři terénní skupiny Wahyudiho spolupracovníků, pohybujících se následně po celé Indonésii.

Na začátku popsaného orangutaního otroctví je většinou zabití dospělé matky chovající mládě farmářem. Mládě se spolu s kočkami či psem stává roztomilým domácím mazlíčkem, když ale doroste do puberty a stane se nezvladatelným (orangutani jsou v průměru třikrát silnější než lidé), končí za dráty a na řetězu mimo dosah okolí.

„Pracujeme s informacemi od lidí, místních úřadů i policie, bohužel ale právě mocní lokální politici či policejní a armádní předáci tvoří sedmdesát procent orangutaních věznitelů,“ říká dr. Wahyudi. „Jistě, že je to nelegální hrozí jim několikaletý kriminál a vysoké pokuty. V současné Indonésii jde ale zatím pořád jen o vytouženou teorii.“

Řada majitelů orangutaního mláděte jde do rizika postihu s tím, že odrostlého jedince pak vrátí dobrovolně na úřadě, za což mají dnes zaručenu beztrestnost (ve snaze potlačit dřívější praxi, kdy majitelé nechávali odrostlé „mazlíčky“ utratit). Soudy, které by měly obchod s primáty postihovat, jsou navíc v praxi často zkorumpované a podřízené vůli lokálních gubernátorů. Ačkoli několik nepodmíněných rozsudků a vyšších pokut padlo, skutečně odstrašující efekt pro případy farmářské střelby či pytláckého odchytu v chudé zemi nemají.

Strážci palmových plantáží mají často od majitelů nařízeno nekompromisně střílet „škodnou“. Malí orangutani jsou navíc lukrativním zbožím, za něž se na černém trhu jihovýchodní Asie platí mezi dvaceti a třiceti tisíci korun, což v sumaterských podmínkách znamená často celoroční obživu průměrné venkovské rodiny. Pro orangutaní mládě je ovšem vražda matky natolik traumatizujícím zážitkem, že následující měsíce přežije jen zhruba jedno z osmi zajatých mláďat, ostatní umírají ještě po cestě na černý trh, či těsně po ní.

Tygře, tygře, žhavě žhneš

Být vše, jak příroda naplánovala, čekalo by sedmiletého Huga v nejbližších měsících loučení s matkou a start dospělého života. Jde o bolestný moment – do té chvíle se ti dva neoddělí ani na okamžik. Na druhou stranu přísně samotářský styl života je orangutanům vlastní a dříve či později by touha po svobodě zlomila strach ze samoty i u Huga. Podmiňovací způsob je tu namístě – konkrétně v tomto případě se obvyklý scénář už nenaplní.

Hugovu matku zastřelili před třemi lety vesničané poté, co se odvážila přiblížit k palmovým plantážím na okraji pralesa, k mláděti sedícímu bezradně u mrtvého těla pak kdosi zavolal místní policii. Kdyby se teď měl do džungle vrátit Hugo sám, dlouho by nepřežil. Zatím totiž ani zdaleka nepochopil všechna její nebezpečí, mezi stovkami jedlých listů a rostlin nedokáže rozlišit výživné od těch jedovatých, mateřská výchova skončila v polovičce. Zavřený v kleci spolu s dalšími opičími sirotky patří Hugo přesto mezi šťastnější zástupce svého druhu – především kvůli naději, že jednoho dne bude mít díky snaze týmu Rachmada Wahyudiho možnost vrátit se zpět. „Většinou trvá cesta zpět roky a úspěch není nikdy zaručen. Tam venku už jim nikdo neporadí,“ rozpřahuje ruce pan Wahyudi. „Ale ta naděje rozhodně stojí za to.“ Veterináři ze záchranného týmu se pro Huga, stejně jako pro padesátku dalších orangutanů žijících v odlehlém areálu horského centra Siboulangit, stali klíčovým spojencem při složitém návratu domů. Obří klece zdejšího areálu představují mezistupeň mezi zajetím a volným životem v džungli.

„Snažíme se držet je tu v co nejmenším kontaktu s lidmi,“ říká pan Wahyudi. „Celá zóna je speciálně navržená tak, aby co nejvěrněji simulovala přirozené podmínky života v džungli,“ ukazuje k obrovským klecovým konstrukcím tyčícím se až k vrcholkům okolních stromů. Právě v nich personál navozuje nejrůznější situace z přirozeného prostředí. Ovoce, mladé lístky ani další potravu ošetřovatelé nikdy neservírují klasicky, ale speciálním otvorem ze stropu konstrukce, což každého z orangutanů nutí vyšplhat se po improvizovaných větvích do několikametrové výšky. „Nejde zdaleka jen o potravu, tady se většinou vůbec poprvé setkávají s dalšími orangutany. V zajetí jsou v drtivé většině případů sami,“ vysvětluje další z místních ošetřovatelů.

Několik týdnů až měsíců po příjezdu do Siboulangitu stráví orangutani v karanténě a nejrůznějšími vyšetřeními, teprve potom začíná „výcvik“ – pečlivě dávkované fyzické cvičení a jiné dovednosti, například simulace stresu z nebezpečí hrozícího každému obyvateli džungle. To se dělá například tak, že na sebe ošetřovatelé navléknou věrný kostým tygra – nejnebezpečnějšího predátora indonéské divočiny. Setkání s ním probíhá vždy v přítomnosti minimálně jednoho zkušeného zvířete, které má strach z šelmy zafixovaný už z džungle. Ostatní jej při následném útěku do korun stromů následují.

Hnízdo ve větvích

Práce ošetřovatelů siboulangitského centra znamená často čtyřiadvacetihodinový úvazek. Nejmenší z obyvatel vyžadují nepřetržitou pozornost, pravidelný přísun mateřského mléka z lahve a často také útěchu v podobě objetí či společného uléhání po boku ošetřovatelů přímo v jejich postelích, což byl i případ dnes už odrostlého Huga.

Přes veškerou snahu pana Wahyudiho a dalších ošetřovatelů přitom platí, že Hugo ani ostatní se nikdy nenaučí vše, co by měli znát. V deštných pralesích indonéského ostrova Sumatra existují stovky nejrůznějších rostlin, s nimiž se orangutani při vyhledávání potravy setkají, a personál je může jen sotva naučit znát všechny. „Funguje tu opět inspirace od starších a většinou platí, že ani v přírodě nejedí to, co jim tu neukážeme,“ říká veterinář. Orangutani si navíc pro odpočinek v korunách stromů splétají hnízda z větví, vzhledem k neustálému pohybu za potravou nejméně jedno denně. Speciální dovednosti při jeho stavbě a používání přírodních nástrojů, jako je třeba tenoučký klacík k vytahování šťavnatých termitů z jinak nedobytného termitiště, to vše jsou klíčové znalosti samotářského orangutaního života, jež lze jen těžko předat člověkem.

A škála potřebných dovedností jde mnohem dále. Vědci v průběhu uplynulých desetiletí popsali nespočet orangutaních projevů řadících se mezi specifické kulturní znalosti jednotlivých opičích populací. Orangutani jsou dnes poslední ze čtveřice největších primátů, u nichž zbývá prokázat vědomé užívání rostlinných látek jako přírodních léčiv. Podle mnohých je však hledaný nezvratný důkaz spíše formalitou. Vědomé užití některých běžně nevyhledávaných látek dokládá nejen dlouhodobé pozorování v terénu, ale například i zdravotní bilance divokých oproti do přírody navráceným jedincům, kdy ti druzí statisticky trpí daleko více a vleklejšími chorobami.

Každý úspěch či neúspěch úkolu, který si vytkl tým ošetřovatelů v areálu Siboulangit, proto sleduje celý odborný svět. Nejde tu přitom jen o složité programy na rehabilitaci orangutaních sirotků, ale především o snahu o to, aby se nalezenci měli vůbec kam vrátit.

Kde leží klíč

Na tu listopadovou noc Yetno nikdy nezapomene. Obří blesková povodeň spláchla tehdy před sedmi lety celou jeho rodnou vesnici, on sám přišel o roky dostavovaný domek. Živel rval po cestě z břehů stromy i kusy zeminy, přívalová vlna strhla většinu domů, stavěných tady v Bukit Lawangu tradičně ze dřeva s minimem cihel, a Yetnovi samotnému se se ženou podařilo jen zázrakem na poslední chvíli utéct na přilehlou stráň. Celková bilance bere dech – v tisícihlavé vesnici si voda vyžádala na dvě stě šedesát životů.

Viník masakru se objevil po opadnutí vod: na obou březích řeky se kupil nespočet obrovských opracovaných klád, které přívalová vlna strhla z nelegálních skládek na různých místech parku. Právě tyto klády strhly většinu domů i lidí do rozbouřeného koryta. „Musí se opravdu stát taková tragédie, aby si lidé uvědomili, jak zničující ten postoj k pralesu je?“ říká na břehu dnes klidné horské říčky pětatřicetiletý Yetno. „Lidé tu dávno ztratili k přírodě respekt a ona jim to touhle drastickou cestou vrací.“

Sám Yetno se prý jako zaměstnanec národního parku obepínajícího hranice vesničky Bukit Lawang snaží už patnáct let o změnu. Většina Sumatřanů, jejichž palmové, tabákové či gumovníkové plantáže olizují hranice džungle ze všech stran, považuje prales za potenciální místo pro rozšíření svých polí. Orangutani a další opice vylézající ke šťavnatým plodům za hranicí lesa jsou, jak už bylo řečeno, jednoduše „škodná“. Národní park sice ve vesnici zřídil informační centrum nabízející vesničanům i zdejším školám vzdělávací programy, jakož i bezplatný přístup ke třiceti internetem vybaveným počítačům, tu skutečnou změnu však podle pětatřicetiletého průvodce nepřinese nic jiného než fakt, že se ochrana parku a jeho existence začne místním vyplácet.

Klíč k záchraně světově unikátního ekosystému, jehož rozloha se neustále zmenšuje a nedávno klesla pod hranici milionu hektarů, leží podle přesvědčení místních především v dalším příchodu návštěvníků odjinud. Usedlíkům samotným slibuje turistický ruch v deštných pralesích a jejich okolí lákavou možnost přivýdělku, turisté zároveň často kontaktují mezinárodní ochranářské organizace s nabídkou finanční pomoci. Ta je bezpochyby namístě, ekologické programy samotné indonéské vlády jsou hluboce podfinancované a situaci donedávna například komplikoval i fakt, že klíčový národní park Gunung Leuser se z poloviny nachází na nechvalně proslaveném území Aceh, které s jakartským centrem země vedlo až do poloviny minulé dekády vleklý a krvavý konflikt o nezávislost.

Nicméně situace nevypadá zcela beznadějně. Na ochranářských a osvětových projektech se v sumaterském národním parku Gunung Leuser podílejí státní i neziskové organizace z Austrálie, Spojených států, Kanady, Švýcarska, Německa a dalších evropských zemí. Podobně širokou podporu si získal i projekt veterinárního centra pro návrat orangutaních zajatců do divočiny, jehož obdoby fungují i na rozlehlejším území sousedního ostrova.

Pokud jde o samotnou vesnici Bukit Lawang: teď, v době doznívající evropské zimy, jsou sice místní penziony poloprázdné, po několikaletém útlumu způsobeném povodní se však do odlehlé krajiny severní Sumatry v průběhu jara a především letních měsíců začínají sjíždět každoročně stovky dobrodruhů a přírodovědců z Evropy, Austrálie a mnoha dalších koutů planety.

Z očí do očí

Nad příkrými stráněmi parku Gunung Leuser se stahují mraky, přesto je cítit, že období dešťů pomalu odeznívá. Prales bzučí tisíci zvuků a devadesátiprocentní vlhkost vzduchu prostupuje všechny svršky na těle. Po kroutících se liánách visících ze stromů lezou třícentimetroví mravenci, obří černé stonožky i všudypřítomné pijavice. Éterem se nese monotónní pištění makaků. „Ticho a nehýbat,“ sykne Yetno a mizí v neprostupné bariéře keřů. Nedlouho poté se vrací a vybízí naši čtyřčlennou skupinku k opatrnému následování.

Pak se náhle pár metrů před ním zavlní větve vzrostlého cedru a mezi listy se objeví černý obličej dospělé orangutaní samice. A hned v další vteřině se ukáže, že spolu s maminkou pozoruje skupinu vetřelců i mládě držící se křečovitě jejího kožichu. Oba páry černých očí jsou naprosto klidné a cizince si měří zvídavým pohledem od hlavy k patě. Orangutaní mládě se v jednom okamžiku odváží chytit se nejbližší větve a popolézt blíže k pozorovatelům, matka jej však hbitým pohybem okamžitě stahuje zpět k sobě. Ještě jeden pohled do očí a během vteřiny mizí oba v neprostupných korunách okolních stromů.

Jde sotva o několik vteřin, majestátnost největšího stromového zvířete světa, stejně jako jeho až neuvěřitelný klid a ladnost jsou však skutečně ohromující. Několikahodinový pochod do nitra pralesa přitom nabízí ještě několik podobných setkání včetně dobrodružnějších momentů v podobě útěku před v dálce spatřenými mohutnými samci. Rychlý ústup je samozřejmě čistou prevencí, ve skutečnosti by měl člověk jen málo šancí utéci. Orangutaní ataky na pralesní turisty jsou však naprosto výjimečné a prozatím skončily maximálně ukradeným batohem.

Pět let staré odhady, podle nichž zmizí poslední cípy sumaterské džungle obývané orangutany do deseti let, se zatím nenaplňují. Tempo ilegálního kácení se podle největší světové organizace World Wildlife Fund díky mezinárodnímu tlaku snižuje a indonéská vláda, předsedající tento rok asijské obdobě Evropské unie ASEAN, dělá podle pozorovatelů vše proto, aby svůj obraz ve vztahu k mizející divočině změnila. Tím ale dobré zprávy pro tuto chvíli končí: doposavad provedené změny jsou více či méně jen kosmetické. Osud indonéských „lidí z lesa“ se tak skutečně může už brzy naplnit.