R.E.M. po letech opět hrají podle globálních not

Ani nemrkneme a 20. století se uloží k hlubokému spánku,“ z

pívali R.E.M. na svém čtrnáct let starém singlu Electrolite. Rozlučková píseň s minulou érou a zlatými časy zábavního průmyslu symbolicky uspala i tvůrčí síly této americké trojice. Všechna následující alba, jimiž se skupina pokoušela vstoupit do 21. století, vzbuzovala především rozpaky. Odchod původního bubeníka Billa Berryho způsobil, že zcela přestali psát dravější skladby a jejich absenci maskovali ostýchavě použitou – a nijak nápaditou – elektronikou. Aktuální patnácté album Collapse into Now nás však přesvědčuje, že kapela s více než třicetiletou historií je opět vzhůru a v plné síle. Paradoxně je to způsobeno tím, že se R.E.M. nebojí znovu zopakovat postupy, které je na přelomu osmdesátých a devadesátých let vynesly ke slávě. Daří se jim vykrást sebe sama, aniž by novým písním chyběla intenzita těch někdejších.

Stárnout není nutné

„Dvacáté století se zhroutilo do momentu současnosti,“ mumlá novou mantru zpěvák Michael Stipe na novém albu v duetu s Patti Smith, a jakmile finální skladba Blue skončí, Collapse into Now se s posluchačem rozloučí impozantním riffem úvodní písně Discoverer (Objevitel). Album vytvoří kruh a zakousne se do vlastního ocasu. Tento mýtus věčného návratu ostatně na současné hudební scéně zažíváme v globálním měřítku. Rockovým veteránům, kteří věřili v neustálý pohyb vpřed – nejedná se jen o R.E.M. – pouze nějaký čas trvalo, než to přijali za své.

V dobách přelomu tisíciletí, kdy rock pošilhával po vitální elektronické scéně – třeba Radiohead jej naráz přetvářeli i pohřbívali na nepísňovém albu Kid A –, se R.E.M. úporně snažili přijít na to, jak by mohla stadionová kapela s klubovými kořeny v osmdesátých letech důstojně zestárnout. Byl to na dlouhou dobu poslední okamžik, kdy rock věřil v revoluční střídání generací. Pohasínající symboly revolty doby vrcholící studené války pro sebe hledaly novou uměřenější polohu: Nick Cave přestal být sebedestruktivní rozervanec a pustil se do křehkých balad, R.E.M. se na albech Reveal (2001) nebo Around the Sun (2004) vypořádávali s krizí středního věku, a dokonce i Madonna se pokoušela o image rezervované dámy.

Z dnešního pohledu se ukazuje, že spíše než k druhému tvůrčímu vrcholu tyto cesty směřovaly k postupnému zapomnění. Vysvobození shůry však přinesly nostalgické retro nálady posledních sezon. Nové kapely začaly okatě napodobovat své vzory. Místo odvržení tradice zvítězila úcta a titáni s úlevou zjistili, že díky všeobecnému obdivnému zahledění do minulosti vůbec stárnout nemusí. Zbavili se břemene progresu a záhy začali být oslavováni za návrat ke kořenům: Nick Cave freneticky zuří v nové kapele Grinderman, Madonna v klipech trojčí jako dvacítka a R.E.M. ve dnech dvacátého výročí hitu Losing my Religion, s nímž se identifikovala celá jedna generace, vydali desku, jež se hlásí k odkazu nejslavnějších alb Out of Time (1991) a Automatic for the People (1992).

Izolace

R.E.M. jsou tou nejméně pravděpodobnou stadionovou atrakcí, jaká kdy existovala, vzpouzí se definici. Dokonce ani v letech 1991 až 1994, kdy prodali přes třicet milionů alb a přetahovali se s vrstevníky U2 o titul největší světové kapely, neměli na kontě jediný hit, který by dokázal sjednotit dav. Hymnu, jakých zrovna U2 vyprodukovali desítky, v níž by se rozpustilo ego a masa v průběhu čtyř minut zažila pocit sounáležitosti. Textařství stydlivého Michaela Stipea šlo vždy opačnou cestou: dokáže citlivě a velice korektně popsat jedinečnou zkušenost osamocenosti. Dotýká se každého zvlášť. Ani komerčně nejúspěšnější singly Losing my Religion nebo intimně smuteční Everybody Hurts nemluví o ničem jiném než o neschopnosti překonat civilizační izolovanost a pochopit pocity ostatních.

V těchto polohách nemají R.E.M. konkurenci a ze stejného rodu pochází také novinková ÜBerlin. Lehkou krásu křehké folkrockové balady, která jako kdyby vypadla z Automatic for the People, stísňuje Stipeův měkce zpívaný text o anonymním hrdinovi na náměsíčné pouti přelidněným velkoměstem. V následující ódě Oh My Heart zase kytarista Peter Buck vytáhne z futrálu mandolínu, která odpočívala od alba Out of Time, aby vzdal hold hurikánem zničenému New Orleansu.

Přestože se nahrávání účastnili různorodí hosté jako Eddie Vedder z Pearl Jam nebo štěkající kanadská elektro rapperka Peaches, jejich příspěvek je – kromě výše zmíněné Patti Smith – sotva slyšitelný. R.E.M. mají album plně ve své režii a nenechají si nikým vychýlit svůj rukopis.

Collapse into Now je ukázkovým příkladem nového kánonu panujícího na populární scéně. Ten zasloužilým hudebníkům pardonuje opakování všech jimi stvořených klišé, pokud je dokážou znovu plně procítit a dodat v prvotřídní kvalitě. R.E.M. v tomto ohledu uspěli a našli svůj starý hlas pro 21. století.