Dlouhá cesta do Libye

S tím, jak získávaly síly Muammara Kaddáfího minulý týden postupně převahu nad libyjskými povstalci, ozbrojený zásah na pomoc odpůrcům masakrujícího diktátora se zdál být nevyhnutelným řešením. V Libyi umírají nevinní lidé, jenom naprostý cynik by váhal nad tím, zda bezbranným pomoci.

Problém je ale v tom, že intervenci nelze udržet v rovině humanitární pomoci. Jakákoli síla, která se nějakým způsobem postaví na podporu povstalců nebo začne chránit jimi dobytá území, bude vtažena do ozbrojeného konfliktu obou stran. Na Západě přežívá mýtus 90. let, kdy se nějakou dobu věřilo, že vyspělost americké zbrojní techniky umožňuje vést jakousi chirurgickou válku zpovzdálí, do níž se útočící armáda ani nemusí namočit. To však dávno vyvrátil Afghánistán, Irák, prakticky jakýkoli konflikt s výjimkou zásahu NATO v Srbsku. Zkušenosti posledních let jsou také důvodem, proč jde všechno tak nesnesitelně pomalu.

Vzpomínky na Hindúkuš

Především často diskutované zavedení bezletové zóny nad Libyí je právě takovou zavádějící představou o vměšování-nevměšování. Bezletovou zónu je potřeba vymáhat a Kaddáfí rozhodně nebude přihlížet s rukama v klíně. Spojenci budou muset zničit jeho protileteckou obranu, což znamená bombardování, možná raketové útoky. Zároveň budou muset být připraveni skutečně sestřelit jakékoli letadlo ve vyhlášené zóně. Hrozí omyly, záměrné provokace, nastrčená civilní letadla. Zároveň je potřeba počítat se ztrátami…