Oranžová očekávání

Kdepak program! Stále častěji jsou politické strany podezřívány, že je pohromadě drží pouze dělba a distribuce moci. Jak se s tím popere březnový sjezd ČSSD?

Přirozené sbližování tradičních ideových proudů na pozadí projektu evropského sociálního státu v minulých letech zdegenerovalo v pravolevou bramboračku. Po loňských komunálních volbách jsme tak mohli slýchat o téměř absolutním překryvu programů ODS a ČSSD v Praze nebo Brně. Méně bystrý pozorovatel potom může získat dojem, že i přestřelky v Poslanecké sněmovně jsou hrané a uměle živené.

Dvě varianty

Českou sociální demokracii čeká v půli měsíce víc než jen volba nového vedení. Především si musí vybrat mezi rychlým návratem k exekutivní moci a rozvíjením vlastní identity. Pro první variantu hovoří netrpělivost opozičních diváků: chtěli by ukázat, co je v nich. Druhou – včetně oprášení osvědčených hodnot, akcentování témat sociálního státu a veřejných služeb nebo zastupování středních vrstev – Lidovému domu doporučuje skupina intelektuálů (Václav Bělohradský, Jan Keller, Jiří Pehe, Pavel Barša…), která se rozhodla přiblížit k dravé stranické řece a pokusit se upravit koryto, jímž protéká.

V době myšlenkové vyprahlosti nepřekvapuje, že za autentickou levicovou politiku se přimlouvají i hlasatelé individuální svobody a někdejší stoupenci středových subjektů. Uvnitř samotné sociální demokracie se rodí…