Oscarový film o koktavém králi je pohádkou o hledání sebeúcty

Tažení filmu Králova řeč režiséra Toma Hoopera světem je stejně triumfální jako úspěšný boj hlavního hrdiny se svým handicapem. Nízkorozpočtový snímek o proměně zamindrákovaného vévody z Yorku Alberta v rozhodného krále Jiřího VI. se pomocí šeptandy a nadšených recenzí stal v Británii nečekaným hitem. Na tržbách ve výši 250 milionů liber se ale zásadní měrou podílely zisky ze zahraničí. Oscarové vítězství minulý týden už jen potvrdilo, že tohle do morků kostí britské monarchistické retro působí svým kouzlem i mimo ostrovy.

Problém v hlavě

Na první pohled je tenhle úspěch trochu záhadou. Králova řeč nabízí sice skvělé herecké výkony od všech zúčastněných a břitké dialogy. Jinak je ale celý příběh předvídatelný a řídký (děj v klidu shrnete ve třech, čtyřech větách). Kdo čeká seriózní historické drama, zasazené do dramatických kulis boje o britský trůn v předvečer nástupu fašismu, odejde z kina zklamán: v hávu dobové kostýmní podívané se místo toho skrývá jednoduchá archetypální pohádka, která se dá upravit pro jakoukoli dobu. Jenže režisér Hooper se jí nejspíš trefil do aktuální atmosféry a film díky tomu zarezonoval v publiku hned na několika úrovních.

Určitě hned v rovině žánrové. Příběh o nepravděpodobném přátelství logopeda Lionela Loguea (Geoffrey Rush) s nesebevědomým královským kandidátem Bertiem (Colin Firth) totiž tvůrci docela originálně naroubovali na šablonu populárních sportovních filmů, v nichž outsider za pomoci svého učitele překonává protivenství osudu a po usilovném tréninku na konci slavně vítězí. Králova řeč se v tomto ohledu v narativní struktuře shoduje až do překvapivých detailů s teenagerským hitem Karate Kid (1984), jak přesvědčivě doložil časopis Vanity Fair. Jen místo protivníků malého Dannyho tu máme obávaný rozhlas a místo bojového umění léčbu koktání. Japonský přistěhovalec pan Mijagi, stejně jako imigrant z australské kolonie Logue, jsou samozvaní odborníci, kteří ve svém oboru používají velmi neortodoxní metody. Oba vidí příčinu i řešení problému svých svěřenců jen v jejich hlavě, a soustředí se proto hlavně na mentální trénink.

Součástí Bertieho terapie je uvolnění stresu – spočívající v nácviku klení – a odbourání emocionálních bloků z dětství. Anglický vévoda je v první polovině filmu v zásadě srab schovávající se alibisticky za svou vadu. Postupně z něj ale Lionel vytáhne, kde je jádro pudla: v tvrdém otci, oblíbenějším starším bratrovi a šikanující chůvě. Řečová vada je jen syndromem hlubšího problému, budoucí král prostě musí najít sebeúctu. Snímek tak jasně odkazuje ke krizi maskulinity, kterou dnes vidíme všude kolem. Scénář ale nejde postavám pod kůži a vyhýbá se psychologické konfrontaci a drásavější výpovědi. V intimní rovině tak film drží nad vodou jen výborní Rush s Firthem.

Impérium jako my

Králova řeč je dalším z řady filmů, které zlidšťují pohled na britskou královskou rodinu ve stylu: podívejte se, jsou to lidé jako my. Ve všech ohledech pronikavější snímek Stephena Frearse Královna (2006) ukazoval rozkol mezi Buckinghamským palácem a veřejností. Zachycoval týdny po smrti lady Di, kdy královna – věrna svým zásadám – odmítala její úmrtí veřejně komentovat. Síla Murdochova bulvárního impéria ji ale nakonec donutila kapitulovat a vystoupit v televizi s kondolenčním projevem.

Hooperův film vztah dynastie k médiím tematizuje také. Masové rozšíření rozhlasu znamená pro koktajícího hrdinu noční můru, síla přímého přenosu se ale mění v jeho triumf. Tvůrci ve finále sázejí na nostalgii po době, kdy se Británie pod symbolickým vedením monarchy semkla před nepřítelem. Hooper kontroverzní postavu krále idealizuje, například pomíjí jeho příklon k Chamberlainově politice appeasementu, která odsoudila Československo k šestileté porobě. Místo toho ho vykresluje jako sympaťáka, s nímž se divák může identifikovat, protože je to chlapík, který má stejné pochybnosti o sobě samém jako každý z nás.

Hooperův film je milý, zábavný a chvílemi dojemný mainstream. Ale tím, jak důsledně opatrně hladí jen po srsti a vyhýbá se problematizaci kontroverzního materiálu, zároveň vnímavějšího diváka rozčiluje. Režisér navíc často zbytečně tlačí na pilu. Když chce ve finále vyhnat ždímačku emocí do nejvyšších otáček, sáhne po největším slzopudném kalibru: Beethovenově Sedmé.

Názor na to, zda jde, či nejde o oscarového vítěze, po němž za pár let nikdo nevzdechne, nechť si divák udělá sám.