Kdo nebojuje, nevyhraje

Jak slavíte nový rok?

Tradičně se slaví patnáct dní. První den bývají náboženské ceremonie, probíhají návštěvy lamy, modlitby v chrámech, pálí se očistné vonné esence. V dalších dnech pak mniši více chodí mezi lidi a konají se různé společenské akce. Doba se ale mění, v posledních letech i Tibeťané v Indii slaví jen tři dny. Na Západě pak jen jeden den.

Jak jste se ocitl v Praze?

To je dlouhá historie. Narodil jsem se v Nepálu vysoko v horách na území obývaném Tibeťany. Vesnice v kraji Dolpo, kde jsem vyrůstal, patří tradičně k západnímu Tibetu, mluvíme stejným nářečím jako lidé pod horou Kailás. Když jsem byl malý, postavila nepálská vláda v oblasti školy, do nichž měli rodiče posílat své děti. Učilo se v nich jenom v nepálském jazyce, děti dostávaly nová nepálská jména – učitelé předstírali, že tibetská jména nemohou vyslovit. Rodiče tam přestali děti posílat a hodně z nich je dávalo studovat jinam. Já jsem odešel se svým otcem a dědečkem do Indie, když mi bylo osm. Chtěl jsem se stát mnichem.

Už v osmi letech?

Můj otec byl napůl mnich, naše rodina vlastnila v Dolpu malý klášter, takže jsem se odmala pohyboval v tomhle prostředí. Mým náboženstvím není buddhismus, ale bön, tradiční předbuddhistické náboženství. V Tibetu obě dvě existují vedle sebe. Takže jsem v Indii…