Přesně před týdnem jsme psali, že se očekává debata o úpravách návrhu na zvýšení DPH. Ministři i poslanci oznamovali, že mají návrhy, které se musí vážně probrat, protože zdražení bude mít negativní dopady (např. na zdravotnictví, kulturu či tisk). Jen pár hodin po jejich slovech vedení koalice oznámilo: Není o čem debatovat, jde se plošně zvyšovat. Je pozoruhodné, co si tu politici představují pod slovem debata.
Ještě zajímavější je, v jakých situacích jednají politici rychleji, než běží jejich vlastní myšlenky, a kdy naopak dumají léta a léta bez výsledku. O nutnosti zlepšit pravidla pro zadávání veřejných zakázek (očekávaný výnos pro státní kasu ve výši až desítek miliard korun ročně) se mluví roky. A nic. U nutnosti zrušit akcie na doručitele je tomu zrovna tak. Při čekání na omezení imunity zákonodárců nás chytla artritida.
Když se ale poslancům hodilo rozpuštění sněmovny, tak nasadili takovou rychlost, že se dostali mimo hranice ústavnosti. Dnes Ústavní soud zase rozhoduje o tom, jestli sociální škrty současné vlády prošly v souladu s ústavou, když kabinet kvůli spěchu nesmyslně vyhlásil legislativní nouzi, která se používá jen v časech živelních katastrof.
Podle ministrů se debat za posledních patnáct let vedlo až moc a přišel čas jednat. Ano, vedly se debaty, ale ne o tomto konkrétním návrhu. Ministr práce Drábek říká: Ale diskutoval o tom NERV, tak co se strachujete? Pak ale v rozhlase vystoupí člen tohoto poradního sboru Miroslav Zámečník s tím, že navrhovali řadu jiných kroků, než se kterými přišla vláda. A na otázku, jak se ekonomika zpomalí díky krokům souvisejícím s důchodovou reformou, odpověděl: „Na to jsme ani nebyli tázáni.“ Co tedy vlastně chtěla vláda slyšet?
A jsme u toho, co jsme psali už před týdnem. Jak může kabinet rozhodovat, aniž by věděl, co jeho kroky způsobí?
Může se zdát, že je trochu nepatřičné, když veřejnost tolik mluví o dopadech na kulturu, když zvýšená DPH zasáhne například i nemocné spoluobčany. Je nešťastný už jen fakt, když se musíte rozhodovat mezi zdravím a vzděláním. A to přesto, že české finance nemají podobu těch maďarských. Ideální by bylo najít peníze (třeba oním zprůhledněním zakázek) na obojí, ale nemocní mají aspoň tu drobnou výhodu, že se počítá s jistou finanční kompenzací vyšších nákladů. Divadla, muzea či knižní vydavatelství nic takového nemají a budou bojovat o existenci.
Tady si opravdu zahráváme se vzdělaností a kulturností této společnosti, jež už beztak dostává zabrat. Je to možná lhostejné lidem, kteří kolem divadla maximálně projíždějí v autě se zapnutým majáčkem, ale vláda by měla mít jiné ambice. Dosud nám dokazovala, že má dostatek inkoustu ke škrtání. Co kdyby nyní ukázala i nějakou rozumnou myšlenku?
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
