Všichni přece improvizujeme

Málem mu kamera spadla z balkonu do publika: kameraman České televize už několik minut klimbal, když ale Pavel Liška vylezl na pódium úplně nahý, snažil se televizák cítící senzaci přístroj zapnout tak rychle, až se mu na stativu povážlivě zakymácel. Docela sem toho dobrého muže litoval. Sledovat dvě hodiny experimentální divadlo, to chce mít silnou náturu, zvlášť když vás režisér ještě před začátkem na forbíně osobně varuje, že představení ještě není zdaleka hotové, že půjde vlastně jen o takovou veřejnou zkoušku, tak jako pardon předem.

Veřejná generálka hry Ubu se baví byla narvaná publikem k prasknutí a spíš za to mohl ten legendární Ubu v jejím názvu než její autor Jiří Havelka, milovník improvizace a humoru, který s trapností pracuje tak volně, až člověk neví, jestli je trapně jemu, hercům na jevišti, všem, a nebo nikomu. Lidi se tentokrát smáli dost a často taky sál svázalo trapné ticho, takže bylo všechno, jak má být.

Je to dobrá hra. Havelka v ní použil svůj oblíbený princip, kdy hercům vymezí prostor kulisami a rekvizitami, dá jim základní osnovu, a pak je nechá, ať při improvizacích ukážou, co umí. V případě Ubu se baví je to vymezení zároveň efektní i svobodné: prostor letadla, kde se spolu potkává směs cestujících, která má během letu dost času na to odhalit něco o sobě i o ostatních. A nakonec i o nás.

Tohle představení je ztřeštěné a kdo by ho chtěl…