Dopisy

DESET ČESKÝCH ZPRÁV
RESPEKT 7/2010 
Jako dlouholetý odběratel Respektu a současně předseda Mozartovy obce (viz kauza Bertramka), který už dvacet let zažívá důsledky kořistnických aktivit kuriózního, leč všemi mastmi mazaného pana Muzikáře, jsem si s potěšením přečetl vaši připomínku toho, kdo všechno s ním přišel slavit jeho 70. narozeniny. Někdejší komunisté mezi gratulanty nepřekvapují, ale skutečnou ukázkou naší demokracie je účast nejvyšší prokurátorky Vesecké na tomto večeru ve Slavii. Ale ani to nesmí našince moc překvapit, vždyť přece tato vysoká představitelka naší justice přijala před dvěma lety od agenta Muzikáře diplom „Lady Pro 2007“. Jak asi vypadá morální kodex pracovníků české justice, když jsou takové věci možné? Kam se na toto propojení komunistického agenta a současné nejvyšší prokurátorky hrabe kauza doktorátů z Plzně…
Tomislav Volek

KDE ZAČÍNÁ NICOTA
RESPEKT 7/2010 
Chtěl bych doplnit dobře napsaný esej z pera Andrzeje Stasiuka několika postřehy i z českého a trochu osobního úhlu pohledu.
Pro mne jako pro (snad) stále mladého historika, který se věnuje genocidám v moderních dějinách a který pracuje na disertaci o Polácích a jejich postojích k vyvražďování Židů za války, evokuje zmínka o táboře v Belžci několik skutečností. Kdybych byl dosti cynický a nebral v úvahu historický kontext, mohl bych se na tomto místě zmínit o „českém podílu na holocaustu“. Mám v této souvislosti na mysli několik tisíc českých Židů, kteří byli deportováni do východopolských ghett v blízkosti právě Belžce. V pramenech z míst jako Izbica lze nalézt slova uznání pro „Čechy“, kteří se zde snažili kupříkladu uplatnit jako lékaři a „žít“ společně se Židy polskými, a to i přes velkou kulturní i jazykovou hráz. O „Češích“ zde lze nalézt i zmínky v silně negativním smyslu, kdy se část českých Židů spolupodílela v řadách tzv. „židovské policie“ na deportacích právě do Belžce. Lze se jen domýšlet, za jakých okolností k tomu docházelo a jakým osobním dilematům museli čelit tváří v tvář nepředstavitelnému. Nakonec sami bez výjimky se svými rodinami v Belžci zahynuli.
Druhou asociací je možná banální detail, jenž mi, nevím proč, utkvěl v paměti z doby studia materiálů pocházejících z varšavského ghetta. Z písemností, které obsahuje tzv. Ringelblumův archiv, vyplývá, že těsně před velkou deportací Židů z Varšavy do Treblinky během léta 1942 se do ghetta dostala zpráva, že na železniční trati Krakov–Lvov chodí vlakem při průjezdu Belžcem průvodčí a nabádá cestující k „zavření oken, aby nebyl cítit zápach z pálených Židů“. Mimochodem, do Treblinky dorazilo z českých zemí 19 a půl tisíce lidí. Vrátili se dva.
Tomáš Vojta, doktorand IMS FSV UK