Punk není mrtvý

Besedu s dětmi o literatuře by si měl střihnout každý, kdo tvrdí, že punk je mrtvý. Nebo ten, kdo má problémy s hypertrofovaným egem a potřebuje, aby co nejrychleji splasklo.

„Dobrý den, děti, jestlipak víte, proč jste dnes tady v knihovně?“ začínám na pedagogickou notu. „Abychom se nemusely učit!“ odpovídá mi sbor spokojených dětských hlásků. V očích paní učitelky čtu zděšení a sama mám pocit, že to nevydržím a rozchechtám se nahlas. Pokračuju. „Jestlipak, děti, víte, jak vypadá víla?“ tážu se a toužím nastolit hlavní téma dnešního rána. „Má bílé šaty, dlouhé krásné vlasy a boty na podpatku,“ hlásí šestileté holčičky o překot, chlapečkové zarytě mlčí. Začnu číst ze své knížky o takové docela jiné víle, která nosila kalhoty, moc se nečesala a byla divoká a vůbec neposlouchala rodiče. Teď se začínají mračit paní učitelky. Děti poslouchají a vypadají zaujatě. Po pěti minutách jedna holčička hlásí: „Prosím, paní učitelko (myslí tím teď mě), Pepa se nudí,“ kouknu na jejího souseda v kalhotách s kšandami a podle jeho výrazu odhaduju, že se nudí opravdu pekelně.

Čtu dál. Toužím po tom, aby se Pepa přestal nudit. Ptám se dětí, zdalipak vědí, co to je vakoveverka, která vystupuje v knížce. Pepa vystřelí ruku do éteru a zvolá: „Vakoveverka se neříká, říká se veverka padavá!“ „Aha, tak dobře,“ omluvím se…