Když jeden člověk dělá totéž, není to totéž, zvláště pokud to dělá spisovatel. To je případ Cormaka McCarthyho, který píše jednu a tu samou knihu po celý život tak dlouho, až se dobere k podstatě toho, co chce říct. McCarthy si celosvětovou slávu zaslouží, protože celá desetiletí trpělivě zkouší napsat své téma z různých úhlů a čím déle to zkouší, tím více se mu to daří. Román Dítě Boží, který u nás vyšel loni, je jedním z úvodních pokusů. Čtenář v něm – také díky pečlivému překladu Bronislavy Grygové – pozná úsporný styl, jímž je napsána třeba Cesta, a poznává v něm také spisovatelův názor na literaturu, která má smysl tehdy, pokud pojednává o „životě a smrti“.
Lester Ballard, ono dítě Boží, je vrah a úchyl, který souloží s mrtvými dívkami. Tu první sice nezabil on, ale ty další už ano. A muže, většinou jejich milence, také. Bloumá po horách ve státě Tennessee, poprvé vraždí jaksi z rozčilení, postupně už to dělá plánovitě a mrtvoly ukládá v jeskynním labyrintu. Ballard se stal monstrem z popudu, který si můžeme jen domýšlet. Byl malé dítě, když jeho matka utekla z domu, otec se oběsil, když mu bylo deset. Možná je jeho neschopnost empatie pouhou biologickou anomálií, možná je důsledkem anomálie sociální, kterou produkují lidé žijící v syrové přírodě Appalačského pohoří a Amerika jako taková.
Román Dítě Boží je pokusem o anatomii zla na základě skutečné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
