Diplomku až zítra!

V osm ráno vstanu odhodlaná věnovat celý den diplomce. Což je přesně to, co by student posledního ročníku vysoké školy tři měsíce před odevzdáním závěrečné práce měl dělat, tedy alespoň myslím. Jenže: protože jsem ten typ „radši dělat deset věcí najednou než se nudit“, ujala jsem se tento rok organizace festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět v Olomouci. A to mě od psaní té šílené diplomky spolehlivě odvádí.

Uvařím si kávu, mlékem zaliju müsli a otevřu jednosvětovou e-mailovou schránku. Od večera deset nových e-mailů, myšlenky na diplomku jsou ty tam. „Můj“ organizační tým složený výhradně ze studentů Univerzity Palackého a Gymnázia Hejčín se činí, na předvčerejší schůzce jsme si rozdělili spoustu úkolů a já teď sleduji, jak se je daří plnit. Zedituji tiskovou zprávu pro místní média, která popisuje hlavní tematické sekce, jež dramaturgové festivalu pro letošek připravili. Zelené výzvy o ekologii, Zaostřeno na Írán, Snášenliví – nesnášenliví, upozorňující na vzrůstající neonacistické a rasistické násilí v Evropě, nebo osudy lidí, kteří se snaží dostat z bludného kruhu chudoby v sekci Za svým snem… Přemýšlím, co z toho bude novináře zajímat.

Poté si čtu e-mail z pražské „jednosvětové centrály“, který nám, „regionům“, doporučuje promítnout film Nevítaní – časosběrný dokument o pětici zdravotně handicapovaných a jejich cestě od dětství v Jedličkově ústavu až po dospělost a snahu plnohodnotně se začlenit do okolní společnosti. Nenechám se dlouho přemlouvat – na „nakoukávacím“ víkendu, kdy se organizátoři festivalu v regionech sjeli do Prahy a měli asi dvacet hodin na zhlédnutí čtyřiceti filmů, z nichž pak sestavují program ve svém městě, jsem od tohoto filmu nemohla odtrhnout oči a viděla jej celý, i když jsem výrazně překročila časový limit půl hodiny na jeden dokument. Volám režisérovi Tomáši Škrdlantovi, zda by nepřijel do Olomouce na besedu k filmu. S potěšením se dozvídám, že pan režisér se v Olomouci narodil, a nejen proto rád dorazí, což mi udělá velkou radost. Kontaktuji ještě jednoho z protagonistů snímku, a když i on přijímá mé pozvání, radost je dvojnásobná.

V dalších e-mailech vidím, že se nám hlásí pedagogové, kteří chtějí vzít své studenty na dopolední projekce pro školy. Z filmové nabídky si nejčastěji vybírají snímek o úmorné dřině studentů posledního ročníku jedné elitní střední školy v Číně. Možná pedagogové sází na to, že příběhy ambiciózních studentů, kteří s výukou začínají každý den kromě neděle v sedm hodin ráno a končí v půl jedenácté večer, inspirují i české studenty k většímu výkonu… Na rozdíl od mladých Číňanů se ovšem čeští studenti rozhodně nemusí bát, že se na přijímačkách potkají s deseti miliony dalších uchazečů.

Po obědě v menze mám na programu pochůzky – v Konviktu domlouvám prostor pro výstavu fotografií z Nepálu, na jejíž vernisáži proběhne i slavnostní zahájení festivalu, a do diáře na zítra si poznamenávám: projednat se sekretariáty primátora Olomouce, hejtmana Olomouckého kraje a rektora Univerzity Palackého, kteří poskytli festivalu záštitu, zda se zahájení festivalu zúčastní.

Po čtvrté hodině se scházíme s přítelem v bytě. Nevynecháme náš oblíbený rituál – káva o čtvrté – a vyrážíme se odreagovat volnočasovou zábavou zvanou geocaching. Při lovení kešky v jednom z olomouckých parků se však přistihnu, že zase přemýšlím o festivalu – co kdybych založila krabičku s tématem Jednoho světa nebo lidských práv obecně? Tím bych vnesla povědomí o festivalu do početné kešařské komunity v Olomouci. Myšlenek na tuhle práci se zkrátka člověk zbavuje těžko.

Po zprávách a večerním filmu dneska naposledy zapnu počítač. Na stránkách katedry si čtu výhrůžné sdělení od vedoucího mé závěrečné práce: Vážení diplomanti, do týdne pošlete první dvě kapitoly, jinak nedostanete zápočet za diplomový seminář. Jdu spát s odhodláním, že zítřejší den věnuju celý výhradně diplomce. Už ale fakt!