Řezník dnem i nocí, tělem i duší...

V šest hodin ráno mi práce v dílně začíná společným pitím čaje. To už mám za sebou to neskutečné brzoranní kolokvium a cestu do práce po zapadané silnici. Je nás tu v té morně se mnou a mým parťákem celkem šest řezníků. Já jsem ještě čerstvý, ale ostatní už mají dvě hodiny práce za sebou (uff!!). Do osmi vyrobíme zbytek chybějícího zboží, většinou jsou to debrecínské a vídeňské párky, čertovské a šunkové klobásy a taliány. Nejpozději v devět hodin musím vyrazit na rozvážku. Do té doby dělám, co je potřeba. Umyji použité nádoby, vkládám hotové výrobky do přepravek a pomůžu s expedicí. Potom naložím zboží a dělám řidiče a k tomu všechno, co patří k obchodu.

Dnes vyrážím s plnou dodávkou už před devátou. Mrzne, sníh na silnici je uježděný a sem tam je i posypáno hrubou drtí. Tady, na naší Českomoravské krabatině je jízda autem v zimě opravdový požitek. A koho nepotkám hned za lesem – bílý pick-up a za volantem Sylvička-dámička. Žije sama se dvěma dětmi a má se co ohánět. Zdraví mě kynutím ruky a úsměvem. Jednou jsem nadhodil, že bych si s ní vypil kafe, ale ona ho nepije – tedy právě to kafe, které rozváží. Tak to já své klobásy jím, i když už zdaleka ne tolik co dříve. Začali jsme totiž s výrobou domácích uzenin asi před čtvrt stoletím v garáži a vypracovali jsme se za tu dobu na docela slušnou firmu – tedy aspoň to o nás pár lidí povídá.

Předávání zboží na prodejnách probíhá docela rychle, trochu úsměvů a něco vtipného na paní šéfovou, jen ne dvojsmysly, to umí každý. Inkasuji peníze a jedu dál. Tady v prodejně na náměstí prý našel zákazník v klobáse chrupavky – poděkuji za toto upozornění (to jsem se naučil už dávno) a po zbytek cesty přemýšlím, jak na to, aby se to už neopakovalo. Pravda, moc jsem toho nevymyslel.

Odpoledne jsem s rozvozem u konce. Ještě mi zbývá zajet do malých jatek u rakouských hranic a nakoupit tam masíčko na další výrobu. Je to takový menší výlet z Vysočiny do České Kanady. Všechno klaplo vcelku rychle. Peníze, které jsem dostal za zboží, jsem nechal na jatkách za maso. Cestou domů přemýšlím o ekonomice. No, něco mi zbylo, tak je to dobrý.

Hasiči, myslivci a my ostatní
Sto dvacet kilometrů ve sněhu, dnes bez problémů. Vracím se přes spřátelenou hospodu, kde vyložím v kuchyni něco, co už se jen tak nevidí, natož v hospodě: hovězí morkové kosti z jatek, nařezané na kousky. Dávám si polévku, která není z kostky ve staniolu. Kuchařky se mnou pošpásují, že by šly ke mně pracovat a že u nás jsou samí chlapi. Slibuji se smíchem, že si na ně nechám dát reference od jejich šéfa a že uvidím. Jo, a ty chlapy vám sem večer pošlu, ale pozor, jsou to starší páni.

Vracím se do dílny. Rychle se převleču, umyji přepravky, auto, potom si dám sprchu, krátkou řeč s kolegou o tom, co bylo dnes a co bude zítra. Po poslechu zpráv z rádia následuje lehké zavtipkování na adresu těch, které jsme si demokraticky zvolili. Za šera konečně jedu domů. Dnes se dařilo, tak cestou kouřím vítězné viržinko. Chutná stejně dobře jako vloni v květnu po regatě v Šibeniku, kdy jsme sice s naší jachtou skončili osmí ze dvanácti, ale pro nás to byla výhra.

Zítra je sobota, tak nikam nejedu a večer můžu zajít na pár piv. U nás ve vesničce není klasická hospoda, ale bývalá škola s domácím výčepem. O všechno se tu staráme sami. Tedy hlavně hasiči, myslivci a my ostatní. Kdyby tu byli ještě zahrádkáři, to by měl Jakeš radost. Ale tak to prostě je. Dnes večer je tu docela zima, a než se místnost ohřeje, tak si na kamnech připravíme svařák. Od Silvestra tu zbylo červené odněkud z Moravy. Po desáté se dostávám do postele a jsem úplně v klidu. Spíme tu v domku ze dřeva všichni – já, žena, fena Dita, kočka Vesta a kocour Kachel. Venku přestalo sněžit.