Plyšové bestie

Pokud se nás utrpení netýká bezprostředně, otřese s námi jen ve chvíli, kdy se o něm nedozvídáme plošně z výčtu obětí dalekých válek, ale skrze konkrétní příběhy lidí, kterých se dotklo. A i v tom případě nám může časem jaksi zevšednět, ať už to slovo zní jakkoli tvrdě: prostě se obrníme hroší kůží, skrze níž pronikne jen skutečně šokující vyprávění. Třeba jako teď to o muži, který spáchal sebevraždu po příjezdu černooděnců z ČEZ, a ti si pak na kameru labužnicky natočili nářek ženy nad vychládající mrtvolou jejího manžela. Možná právě podobné úvahy letěly hlavou švédského spisovatele skrývajícího se za pseudonym Tim Davys, když přišel na svůj Amberville.

Jeho tři roky starý román je v podstatě jednoduchou literární hříčkou. Detektivní příběh je napsaný podle klasických pravidel americké drsné školy: hrdina živící se jako mafiánský pěšák má několik dnů na to, aby splnil úkol přidělený nekompromisním šéfem, jinak přijde o svou ženu, přičemž na své cestě musí páchat stejné zlo, které se jako temný stín pomalu snáší na jeho družku. Vtip je ovšem v tom, že hrdina je medvěd, mafián holub, žena ramlice, zkrátka jsou to plyšáci, tak jako všechny ostatní postavy, které obývají říši obživlých hraček jménem Mollisan Town. Když tedy medvěd Erik někomu potřebuje upravit fasádu, dotyčného chudáka zřídí tak, až z něj lítá vata a praskají mu švy. A když naopak dojde na lyrickou chvíli, autor ji popíše třeba takto: „Emmě pleskaly uši do tváří. Držela se mě, aby neupadla. Já jsem držel ji. Od moře to vonělo slanou vláhou a kolem Emmy se vznášela vůně vlhké příze.“

Na podobném principu by se dala vystavět dost banální taškařice v duchu školní besídky, kde děti oblečené do kostýmů zvířátek také dělají věci, které by opravdoví chlupáči nedělali. Jenže Amberville je pozoruhodný v tom, jak silně na čtenáře působí setkání s otevřeným násilím mezi plyšáky. Literatura jistě zplodila i větší kreatury, než jakou je Davysův Sam Gazela, sadistická zrůda, která medvědovi pomáhá s pátráním po legendárním Seznamu smrti, nadopovaná prášky a neustále lačná po dalších sexuálních zvrhlostech, způsobujících celoživotní traumata všem plyšákům, s nimiž se na cestě potká. Nicméně z Davysova zloducha jde skutečná hrůza: při představě, že takovýto charakter má roztomilá hračka s velkýma očima a hebkým kožíškem, se kterou si doma hraje nevinné dítě, není čtenáři vůbec dobře. Zvlášť když si uvědomí, že autor tím vlastně říká: utrpení není nic nehmatatelného, s čím se potkáváte jen při četbě novin, je všude kolem, i když nám na dveře nezvoní kontroloři odběru elektřiny.

Zlo je podle Davyse ukryté v každém z nás už od narození a někdy může být pěkná fuška, aby se z nás časem nestala bestie s falešným úsměvem podobná Samu Gazelovi. Na tom nic nemusí změnit ani výchova, ani prostředí, ve kterém se pohybujete. Davys to ilustruje na příkladě Erika Medvěda a jeho dvojčete Teddyho Medvěda: oba se rozhodli při stejné výchozí pozici pro jiný přístup k morálním hodnotám, ovšem ačkoli je jejich cesta diametrálně odlišná, nakonec se stejně sejdou v bodě, kterému se oba snažili vyhnout. Více než hyperbolickou hříčkou je tak Amberville spíše trefnou alegorií lidského světa. I v něm totiž platí, že zlo nemůže plodit nic jiného než zlo, ať už jsou vaše úmysly sebevíc bohulibé.

TIM DAVYS: AMBERVILLE
Přeložil Robert Novotný, Odeon, 304 stran