Něco jako Matrix

Střední třída v Británii upadá. Jedním z důkazů tohoto smutného vývoje je prý fakt, že už přes sedmdesát let žádný britský tenista nevyhrál tenisový grandslam. A když se letos konečně Andy Murray (budiž mu odpuštěno, že je Skot) probojoval do finále Australian Open, ten Švýcar mu nedal šanci!

Z našeho pohledu jsou Britové možná trochu divní, když tak rádi hledají souvislost mezi tenisem a stavem společnosti, ale jejich debata není úplně nesmyslná. Tato hra byla od svého zrodu v 19. století sociálním jevem a dodnes jím je. Dobří tenisté pocházeli většinou z lepších rodin, neboť jen ty mohly svým dětem poskytnout finanční zázemí pro rozvoj jejich talentu, jehož součástí je vysoký intelekt, který se podle elitářských Britů vyskytuje nejčastěji právě mezi dětmi ze střední třídy.

Ten uhlazený Švýcar zdánlivě potvrzuje, že britská debata je oprávněná. Nejlepší tenista všech dob a vítěz šestnácti grandslamů Roger Federer (29) totiž pochází z typické střední třídy a zůstává jejím reprezentantem i teď, když se díky tenisu vyšvihl mezi bohatou elitu a stal se společenským fenoménem. Nicméně v jednom bodě by argument Britů neobstál: Federerův talent je totiž natolik výjimečný, že se sociálním původem nemá nic společného.

Fyzikální zákony
„Jak může dát vítězný úder z takové pozice?“ ptal se nevěřícně John McEnroe, když pro televizi komentoval finále US Open v roce 2005 mezi Andrem Agassim a Federerem. Šlo o jeden z těch neuvěřitelných Federerových úderů, kterých se za léta nasbíraly desítky a na YouTube zásobují žebříček nejlepších tenisových momentů v historii. „McEnroe se ptal oprávněně,“ napsal v New York Times americký spisovatel David F. Wallace. „Bylo to nemožné, něco jako Matrix. Má žena uslyšela hluk, vešla do pokoje a uviděla mě před televizí na kolenou s vyvalenýma očima, popcorn rozházený po gauči.“

Wallace, který – než se dal na literaturu – byl sám tenisovou nadějí mezi juniory, píše zasvěceně o Federerově hře jako o téměř nepopsatelné „kinetické kráse“, jako o další éře tenisu plné nových variací, v nichž se hráči ocitají: „Jeho inteligence se projevuje v tom, že je schopen vidět a tvořit úhly a mezery pro své vítězné údery jako nikdo jiný.“ Federer patří podle Wallace k těm několika zjevům, které se vymykají fyzice lidského těla, jako byli boxer Ali, basketbalista Jordan nebo hokejista Gretzky. Je sice z masa a kostí, ale má v sobě také něco nadpozemsky lehkého. „Můžete mu říkat génius, mutant nebo avatar (pozn. red.: psáno v roce 2006),“ ale jeho hlavní tajemství spočívá ve schopnosti vidět věci ve zpomaleném pohybu.

Když Federer v roce 2006 ve Wimbledonu doslova smetl z kurtu svého stárnoucího přítele Björkmana, ten se ho poté žertem zeptal, jak velký vidí vlastně tenisový míč, když proti němu letí. „Jako kouli v bowlingu nebo jako basketbalový míč,“ odvětil Federer. Jistě, byl to žert, který měl Björkmana uchlácholit, že nehrál tak špatně, ale Wallace píše, že v tomto postřehu tkví metafyzická pravda o Federerových schopnostech. On totiž, díky svým mimořádným reflexům a vrozené rychlosti, opravdu vidí míč větší a ten se k němu blíží pomaleji než k jiným hráčům. Stačí si uvědomit, že při podání o rychlosti 200 kilometrů v hodině přeletí tenisový míč kurt o délce sotva 24 metrů za čtyři desetiny vteřiny – to je tak na jedno mrknutí oka. Ostatně, jeden ze slavných Federerových returnů je ten, když Andymu Roddickovi vrátil jeho podání o rychlosti téměř 250 kilometrů v hodině k nohám tak rychle, že Roddick jen bezmocně zavrávoral.

Všichni profesionální tenisté hrají při dnešní rychlosti míčů v podstatě intuitivně. Jejich mozky do sebe nasály za léta tréninku (proto také začínají hrát už jako děti) tolik úderů ze všech možných úhlů a v každé pozici, že nemusejí a vlastně ani nesmějí přemýšlet o tom, jak odrazit míč letící jako dělová koule. Tenis se totiž od osmdesátých let díky technologickému vývoji raket – o nichž dnes Pete Sampras říká, že jsou to vlastně zbraně – proměnil a hlavní hra se přesunula na základní čáru, odkud po sobě hráči střílejí šílené petardy. Průkopníkem tohoto stylu byl Ivan Lendl, ale Federer jej dovedl do dokonalosti, protože je schopen odpalovat míče takovou rychlostí a s takovou rotací (fyzikální zákony ženou rychle rotující míček k zemi, jinak by dopadl daleko za lajnu) jako nikdo jiný. Co je však ještě důležitější, Federer používá tyto drtivé údery jen jako základ pro svou hru. S jejich pomocí totiž může využívat svou dokonalou koordinaci těla, prostorové vidění a emocionální inteligenci, tedy schopnost manipulovat protihráčem díky předvídání jeho hry. K tomuto talentu danému shůry může pak využít i své mentální výhody hocha z dobré rodiny.

Konformita jako značka
Malý Roger měl ideální podmínky: chápavé rodiče a švýcarský stát, který finančně podporoval talentované kluky. Zpočátku na kurtu zuřil a házel raketou o zem, což se jeho rodičům protivilo a za trest s ním po takovém zápase nemluvili. Mnozí tvrdí, že ve zralého tenistu dospěl až v jednadvaceti, kdy po autonehodě zemřel jeho milovaný trenér Peter Carter. Od té doby zlomil při zápase raketu snad jen dvakrát a svým vnějším klidem vyvádí soupeře z míry.

Federer byl mimořádným hráčem už od mládí (ve čtrnácti se stal mistrem Švýcarska a později vyhrál i juniorský Wimbledon), a přesto přicházel relativně nepovšimnut. Vstupoval totiž na scénu v době, kdy ještě zářily hvězdy Agassiho a Samprase, a kromě toho to byl nudný patron, který jako by postrádal vášeň a temperament svých slavných předchůdců. K novinářům se sice choval hezky, ale říkal jim jen fráze – byť plynně ve čtyřech světových jazycích. Nedělal skandály, navíc i dívku měl nenápadnou, Švýcarku Mirku Vavrincovou, tenistku slovenského původu, s níž se nakonec loni oženil a mají dvojčata. Zdálo se, že nemá ani moc přátel, pro americká média to byl „nudný Evropan“ a sloupkař deníku Boston Globe Bud Collins jej nazval „osamělým Rogerem“.

Bylo by však nespravedlivé dělat z něj suchara. Novináři postupně zjistili, že je vlastně docela milý a otevřený, dá se mu dokonce dovolat na mobil. Nicméně to, co z něj udělalo světový fenomén, není kouzlo jeho osobnosti, ale kouzlo jeho geniální hry, která s přibývajícími tituly z grandslamů poutá stále více a více diváků.

To, jak dokáže být tvořivý v tenise, je však v pozoruhodném rozporu s tím, jak konformní a nenápaditý je v životě. Ať už je takový odjakživa nebo ne, Federer začíná tento obraz o sobě vědomě budovat jako vlastní značku a jako své poselství o solidnosti coby základní hodnotě střední třídy. Právě proto si za své sponzory či spíše reklamní partnery vybral kombinaci švýcarské banky Credit Suisse, hodinek Rolex a žiletek Gillette (nádavkem také samozřejmě Nike a výrobce svých raket Wilson). A může se pochlubit i tím, že jako hocha z dobré katolické rodiny ho v roce 2006 přijal na krátkou audienci papež Benedikt XVI.

I když on sám říká, že „mu nikdy nešlo o peníze“, právě nedávno se ukázalo, že tento konformní přístup k životu mu jich vydělá nejvíce. Jeho blízký přítel, golfista Tiger Woods totiž svou roli solidního chlapíka nezvládl a sexuální aféry ničí nejen jeho kariéru, ale o stamiliony přicházejí i jeho reklamní partneři. Federer se sice Woodse zastal, nicméně francouzskému časopisu Lʼ’Équipe řekl, že si byl vždy vědom významu image, který si „trpělivě budujete celou kariéru a během minut může být zničen … je to trochu děsivé, ale tak to chodí“.

On si tedy buduje svůj image trpělivě dál. Kombinace výjimečného tenisu s obrazem solidního muže mu už vydělala podle odhadů na 250 milionů dolarů. Jen na prémiích za vítězné zápasy do loňska vydělal 50 milionů a i touto sumou pokořil rekordy svých předchůdců. Má pestré webové stránky, svým fanouškům se hlásí na Facebooku, založil nadaci na podporu talentovaných dětí v Africe, v jejíž správní radě sedí celá jeho rodina, tři dny před Australian Open zorganizoval na pomoc Haiti benefiční čtyřhry nejlepších hráčů a hráček – celkový výtěžek byl 600 tisíc dolarů.

Být v jeho kůži
Federer tedy už úspěšně vykročil z kurtu a vstoupil do globální hry, v níž se místo úderů do míčku používají slova a obrazy, nicméně on sám stále reprezentuje především geniálního hráče tenisu a stává se dokonce metaforou sebe sama. Když sloupkaři deníku Huffington Post chtějí charakterizovat Baracka Obamu, napíšou, že je jako Federer: oba muži nejsou žádní „bouchači“, ale „hrají na vítězství“ a mají širokou paletu úderů, které „promýšlejí na několik tahů předem“.

Samotný Federer by se s Obamou asi neshodl, neboť, jak sdělil švýcarským médiím, pokud by někdy vstoupil do politiky, tak by místo „Bůh žehnej Americe“ raději říkal „Bůh žehnej světu“, protože „na světě nejsme sami, na což někteří zapomínají, a proto je všude tolik válek“. Svatá pravda nebo také svatá prostoto – vyberte si.

Žurnalistickou hru na srovnávání Obamy s Federerem však lze vést i jinak: zatímco soudný člověk by asi dnes sotva chtěl být americkým prezidentem, Federerův talent, úspěch a peníze by bral kdekdo. Zejména ty miliony hráčů tenisu, jedno zda profesionálů či amatérů. „Rád bych byl v jeho kůži aspoň na jeden den, abych zažil, jaké to je hrát jako on,“ řekl jeden z nejlepších tenistů osmdesátých let Mats Wilander. Navíc samotný Federer lákavě idealizuje svůj život a povahu někdy až k nesnesení: „Jsem takový ten chlápek, co si nejraději sedne do křesla a kouká na sklenku vína.“

Má nejlepší forhend na světě, jeho nervová spojení fungují tak dokonale, že podle tenisového experta Butche Buchholze „nemá slabiny“, a jak o něm s neskonalým obdivem píše v týdeníku Time tenisová legenda Rod Laver, „prostě nechává promlouvat svou raketu“.

Britové naříkají nad svým letitým ústupem z tenisové slávy a nad prohrou Murraye v australském grandslamovém finále, ale kdyby byli evropštější, mohli by být spokojeni. Federer je ve skutečnosti reklamou na celou evropskou střední třídu, která – navzdory svému pomalému úpadku – ještě stále produkuje ve světové konkurenci ty nejlepší z nejlepších.

Autor je tenista amatér