Jsem kokos

S truckerkou Helenou Krobotovou o životě v Kanadě, homosexualitě mezi Romy a hořícím kamionu

„Ve dvaceti letech jsem si uvědomila, že jsem ,kokos‘ – uvnitř bílá a zvenku černá,“ říká Helena Krobotová. Vyrostla v adoptivní bílé rodině a celý život se tak pohybuje na rozhraní dvou světů, přičemž ani jeden z nich ji plně nepřijímá. Helena Krobotová je lesba, cestovatelka, řidička kamionu, několik let pracovala na Jesenicku jako romská poradkyně. Před půl rokem odjela pracovat do Kanady.

Proč jste odjela do Kanady?

Moje přítelkyně, profesí bioložka, chtěla do světa na zkušenou. Já jsem nejdřív nikam jet nechtěla, cestovala jsem předtím čtyři roky, žila jsem v Mexiku, Anglii, procestovala jsem spoustu zemí… Ale nakonec jsem se tak rozhodla během jediného dne, když jsem kvůli „krizi“ přišla o práci kamioňáka. V tu chvíli jsme s Dádou měly kupovat dům, už jsem měla předjednaný úvěr a měly jsme podepisovat předkupní smlouvu. Takhle jsem všechno musela zrušit, protože bych nebyla schopná splácet půjčku.

A taky jsem neměla chuť zase chodit a žebrat o práci, hledat nové bydlení. Bylo toho na mě moc, už jsem na to neměla sílu, tak jsem řekla, ať tedy jedeme do Kanady a zkusíme to tam.

Vy jste ale nežádala o azyl.
Ne. A neodjížděla jsem ani kvůli dávkám, jak by si někdo mohl myslet. Když jsem odjížděla a evidovala se na Úřadu práce v Šumperku, nabízeli mi dávky třináct tisíc korun, takže kdybych byla vyčuraná, nechám se živit a najdu si k tomu práci načerno. Ale takhle jsem to nechtěla. Zjistily jsme s přítelkyní, že existuje program mobility mládeže, který mladým lidem do 35 let umožňuje odjet na rok do Kanady a pracovat tam. Tak jsme zašly podat žádost na kanadskou ambasádu, vzaly si půjčku a koupily letenky.

Jaký byl příjezd do Vancouveru?
Tak jako asi pro všechny – nejdřív jsem byla nadšená, jaká je Kanada super země, ale pak přišel děsný boj o živobytí. Musela jsem si znovu dělat řidičák na truck, protože český mi tu neuznali. Musela jsem se anglicky naučit odborné názvosloví, složení motoru, kamionu, udělat teoretické zkoušky: „pre-trip inspection“, „knowledge test class I.“, „air brake“ kurz a „air brake knowledge“ test a další. S mojí znalostí jazyka, která byla na hovorové úrovni, jsem na začátku neměla šanci projít, některou zkoušku jsem udělala až na popáté, jinou až na sedmý pokus. Celkově mě celý kanadský řidičák vyšel na 2500 dolarů.

Jak dlouho tedy trvalo, než jste našla nějakou práci?
Měsíc poté, co jsem dostala nový řidičák, jsem si našla práci truckera. Pracovala jsem ve dvou firmách, ale pořád jsem měla technické problémy s trucky, které byly staré skoro dvacet let – u jednoho mi začal hořet motor a musela jsem použít hasičák, u druhého mi za jízdy upadlo přední kolo, naštěstí jsem jela pomalu. Teď pracuju v malé firmě na poloviční úvazek.
Problém je v tom, že Kanaďané neuznávají žádnou praxi z Evropy, moje dvouletá řidičská zkušenost je mi k ničemu. Klidně se vás tu při konkurzu zeptají: A umíte couvat, umíte číst v mapě? Z toho jsem dostala záchvat smíchu. Jenže oni se pak podívají na datum vydání mojí „BC driver licence“, zeptají se, jaké mám zkušenosti v Kanadě, a rozloučí se se mnou.

Potkáváte se ve Vancouveru s některými z Romů, kteří z Česka emigrovali v posledních měsících?
Oni jsou většinou v Torontu, tady jich moc není, a když, bydlí na kraji města, takže se s nimi nemám možnost potkat. Ale zkouším se s nimi spojit.

Jak vlastně funguje sociální podpora v Kanadě? Nutí lidi k větší aktivitě a odpovědnosti než český sociální systém?
Z toho, co vím, tady jde spíš o pojištění v nezaměstnanosti, to je jediná podpora. Aby ji ale člověk mohl dostat, musí nejdřív pracovat aspoň šest měsíců v kuse a jeho zaměstnavatel musí na tohle pojištění odvádět určitou částku peněz. Na podporu v nezaměstnanosti má člověk nárok, pokud ho zaměstnavatel vyhodí, když ale člověk odejde sám, nedostane od státu ani dolar. V případě existenciální a hmotné nouze je rodina registrovaná a jednou týdně si může vyzvednout jídlo nebo nutné oblečení, účastní se pak nějakého programu, v rámci kterého se poradci snaží jejich situaci řešit. Rozdíl mezi Českou republikou a Kanadou je tedy v tom, že člověk je zodpovědný za svoji finanční situaci. Zdejší systém vás nutí být aktivní, například každý člověk si platí zdravotní pojištění, spoření na důchod, studium na vysoké škole.

Když je kanadský sociální systém tak tvrdý, řeší nějak tamní společnost, jak je možné, že se Romové v Kanadě uchytí, zatímco v Česku to často nejde?
Bohužel, já nevím, jak moc se tady Romové chytli a jak se jim v Kanadě žije. Jen vím, že když romská rodina vydrží celý azylový proces, který trvá až jeden a půl roku, tak té rodině bylo v Česku opravdu ublíženo a za žádnou cenu se nechce vrátit zpět. Azylanti to tady nemají lehké, musejí striktně dodržovat pravidla, každý Rom dostane na den jen asi deset dolarů, za což si tady může koupit třeba dva litry mléka.

A řešila se v Kanadě vůbec nějak veřejně nebo v novinách ta nedávná vlna romských emigrantů?
Občas vyšel nějaký článek v torontských novinách, ale myslím, že Kanaďané Romy neřeší. V posledních letech dovolili přicestovat do země mnoha tisícům Asijců, a tak si teď nevědí rady hlavně s nimi.

Přijímají vás Kanaďané mezi sebe?
Tady vůbec nevnímám, že mám jinou barvu pleti, je tady tolik národností a etnik, že tu spíš vyčnívá Dáda, která je bílá. Mě tu berou jako Indku, kterých je tu spousta – někdy se mě i ptají, ze které části Indie pocházím. Žádnou diskriminaci, jaká panuje v České republice, tady necítím. U nás jsem pořád musela dokazovat, že jsem slušná Romka, že umím pracovat, mluvit. Vždycky tam byl ten první negativní kontakt: Ježiš, ona je černá, to radši zaměstnám bílou sekretářku, ta mi stoprocentně nic neukradne… S tím jsem se u nás setkávala při pracovních konkurzech, při hledání bytu. Nebo když jsem někdy vešla do obchodu, tak za mnou šel hlídač a kontroloval, jestli nekradu, v hospodě chtěli, abych zaplatila předem… To jsou takové prkotiny, které člověka hluboce urazí. Já se nedivím, že někteří Romové utíkají z Česka pryč. Jenže já jsem nechtěla skončit na sociálních dávkách, pořád se o něco doprošovat, být závislá na státní podpoře a válet se doma.

Proto jste začala cestovat?
Ano, sbalila jsem si svých pár švestek a živila se jako barmanka a číšnice. Žila jsem rok v Mexiku a rok v Anglii, pracovala na Maltě, na karibském ostrově Svatý Martin, v Norsku, Španělsku. Furt jsem někam utíkala, protože jsem v Česku nedostala pořádnou šanci začít, živila jsem se tak přes tři roky a byla jsem nezávislá na českém státě.

Nenapadlo vás v Mexiku nebo v Karibiku zůstat?
Ne, Česká republika je můj domov a mám ji ráda, mám tam přátele, život a rodinu, tenkrát jsem nechtěla natrvalo žít v cizině. Navíc v Mexiku jsem jednou přetáhla časový limit pobytu, lidé z imigračního mě na týden zavřeli do vězení, a tak mám Mexiko na dlouhý čas zakázané.

Problém jsou zvláštní školy i média Jakou školu jste vlastně vystudovala?

Mám maturitu z ekonomky. Pracovala jsem pak na Okresním úřadě v Chebu jako sociální kurátorka pro mládež a od roku 1999 do prosince 2002 jsem dělala poradkyni pro romskou komunitu v jesenickém okrese. Mojí prací tam bylo třeba zařizovat pro romské děti stipendia na střední školy, zprostředkovávala jsem kontakt mezi zvláštní školou a problémovými rodinami, pořádala jsem přednášky na středních školách o romské historii, pomohla jsem vytvořit pracovní pozice pro romského streetworkera a romskou pedagogickou asistentku do dvou škol. Práce tam bylo dost a bavilo mě to, ale už bych se k tomu asi nevrátila.

Proč ne?
V téhle práci musíte být silná osobnost, protože jste okopávaný od gádžů i od Romů. Musíte chránit Romy před bílými a Romové si taky někdy vymýšlí… Člověk musí být trpělivý, navíc je ta práce špatně ohodnocená. Pořád jsem chodila jako „okresní zaměstnankyně“ na Městský úřad v Jeseníku a neustále jsem po starostovi a sociálce něco chtěla pro Romy – přidělit byt, lepší služby, třeba když nedorazily platby od sociálky, rýpala jsem do úředníků, když něco udělali špatně.
A tak se stalo, že když se okresní úřady rušily a ten městský v Jeseníku mě měl přijmout pod sebe, nevzali mě, protože jsem pro ně byla protivník, stála jsem na druhé straně lodi. A můj případ nebyl jediný, stejně přišlo o práci víc kvalitních romských poradců se zkušenostmi. Městské úřady se tak zbavily zkušených Romů, poradců, i když měly doporučení od vlády tyto zkušené Romy přijmout. Namísto toho zkumulovaly funkci romského poradce a streetworkera a obsadily ji gádžem.

Jaké problémy jste v Jeseníku řešila nejčastěji?
Opakovaně se objevovaly problémy hlavně na zvláštních školách, kdy učitelé měli komunikační problémy s romskými rodinami. Učitelé neznali romské zvyky a jak to v rodině dítěte chodí. Třeba u nižší sociální vrstvy romská rodina často nemá budík, dítě ráno samo nevstane a přijde do školy pozdě. Rodiče nekontrolují pomůcky, co dítě potřebuje, a pak učitelé na romské děti nadávají. Řešila jsem tam mnohokrát konflikty mezi učiteli a rodiči, musela jsem zajet k rodině na návštěvu a vyzvědět, co se u nich děje, proč dítě bez omluvenky nepřišlo do školy a podobně. Občas to bylo na ostří nože.

V čem s takovými zkušenostmi vidíte hlavní problém soužití Romů s Čechy?
V tom, že majoritní společnost neví a nemá zájem dozvědět se víc o Romech, jak to v jejich rodinách vypadá, a z toho plynou další a další problémy. Velké zlo dělají taky média, která neustále píšou o Romech jen negativní věci: například Rom ukradl to a to… Proč píšou Rom? Asi víte, o čem mluvím.
A problémem je samozřejmě zařazování romských dětí do zvláštních škol, s čímž jsem se taky na Jesenicku setkávala. Romské dítě ve třídě kantora často zdržuje, je pomalejší, protože třeba nerozumí dobře česky a začne propadávat. Kantor proto rodičovi vysvětlí, že na speciální škole nebude na dítě vyvíjen takový tlak a nebude tak stresované. Rodič dá souhlas k přeřazení do zvláštní školy, podepíše papíry v psychologicko-pedagogické poradně, a je to vyřízené. Navíc, když už má rodina ve zvláštní škole jedno dítě, dá tam i druhé, aby byly pohromadě.

A co dělají ve vztahu k Čechům špatně Romové?
Romům bylo v historii hodně ublíženo majoritní společností a zahořkli. Souvisí to samozřejmě se zákazem kočování a s tím, jak Romy vychoval komunistický stát, ztratila se tradiční řemesla. Například v Jeseníku už byl jen jeden starší romský děda, který uměl vyráběl košťata a košíky. Výbornou knihu o tom napsala Milena Hübschmannová, jmenuje se Šaj pes dovakeras (Můžeme se domluvit).

Takže myslíte, že pozitivní impulz by měl vyjít hlavě z bílé společnosti?
Ano, myslím, že třeba v nezaměstnanosti by jim pomohla pozitivní diskriminace – dotovat firmy na platy Romů podobně jako u absolventů škol. Na každém úřadu práce by taky měl být zaměstnán Rom, který pomáhá romské populaci v daném regionu se zprostředkováním zaměstnání. Pozitivní diskriminace je jediná cesta, jak pomoci Romovi dostat se do práce, protože jakmile ho v několika firmách devětkrát po sobě odmítnou zaměstnat kvůli barvě pleti, vzdá to. Současně s tím ale musí pro Romy přijít i větší finanční motivace – měl by se zvětšit rozdíl mezi sociálními dávkami a tím, co si vydělají v práci. Chápu ale, že to dělá zlou krev na straně společnosti, kdy křičí na všechny strany: Proč to ten cigán má a já ne? Je potřeba to bílým vysvětlit. Taky by pomohlo, kdyby na každém městském úřadě byl ve funkci romského poradce Rom a mohl si k sobě vzít i svého romského asistenta.

Z jaké rodiny pocházíte?
Já jsem z bílé rodiny, vychovali mě bílí. Narodila jsem se v roce 1976, a protože mě moje romská matka porodila v patnácti letech a neměla vlastní bydlení (bydlela se svým velkorodem), komunistický režim mě dal do kojeneckého ústavu. Ale od dvaceti let jsem se pohybovala v romské komunitě.

Jaké to bylo, když jste si začala uvědomovat svoje romství?
Bylo to strašně příjemné, to vědomí, že jsem Romka a mám svoji kulturu a historii a že mě moji lidi berou, že mezi ně patřím. Bylo mi dvacet let, když jsem jela na kurz pedagogického minima pro romské asistenty. Poprvé jsem se tak ocitla mezi Romy. Uchvátilo mě těch deset dní strávených „se svou krví“. Maminy Romky na mě volaly „bílá“, ale zároveň mi hned na začátku kurzu říkaly: Až budeme odsud odjíždět, budeš plakat jako Romka. Vzaly si mě pod svoje křídla, ukázaly mi svůj překrásný temperament, historii, zvyky, pro mě úplně jiný svět. Změnilo mi to život k pochopení sama sebe a začala jsem být hrdá na to, kdo jsem.
To se ještě prohloubilo, když jsem se seznámila se svojí první přítelkyní, která byla Romka (žily jsme spolu přes pět let), a ta mě vzala do své velkorodiny a tam mě všechno naučili. Třeba jsem se naučila řeč, hierarchii v romské rodině, úctu ke starším a tak dále. Jeden romský přístup jsem si zapamatovala navždycky: ptá se gádžo Roma: Když ti bude hořet dům, kde s tebou bude bydlet celá tvoje rodina, žena, děti, rodiče, koho vyneseš jako prvního? Rom odpoví: Své rodiče.

Českou „bílou“ kulturu jste tedy vnímala jako něco, co k vám nepatří? Nikdy jste ji nepřijala za vlastní?
Samozřejmě vzala, vyrostla a byla jsem vychovaná v bílé společnosti, takže jsem byla do té doby stoprocentní Češka. V těch dvaceti letech jsem si ale uvědomila, že jsem „kokos“ – uvnitř bílá a zvenku černá. A že nebudu nikdy stoprocentně patřit mezi bílé, ale nikdy nebudu patřit ani mezi Romy, že budu lítat mezi dvěma světy. Takhle to mají bohužel všichni Romové vychovaní v bílé rodině nebo v děcáku.

Stojí ty dvě kultury ve vás proti sobě, nebo se vzájemně obohacují?
Navzájem se obohacují. I když je to něco na způsob schizofrenie. Jsem bílá vychovaná v bílé rodině, mám ráda Česko, ale Češi mě v mnoha případech neberou.

A Romové vás berou?
Ano, vědí, že mezi ně patřím, ale velmi brzy zjistí, že mám bílou výchovu a že… že jsem ten kokos, no. Hlavně střední vrstva Romů ale „kokosy“ přijímá mezi sebe a snaží se je učit o romské problematice a takzvaném romipenu – romství, uvědomění si být Romem a být na to náležitě hrdý…

Nevadí Romům, že jste lesba?
To nesmějí vědět, to je pro velkorod ostuda. Romové homosexualitu zatloukají a stydí se za ni. U Romů má žena úctu, když je matkou dětí.

Jak vás tedy přijala rodina vaší první romské přítelkyně?
My jsme spolu žily mimo velkorod, 120 kilometrů daleko. Na Jesenicku jsme náš vztah tajily, navíc přítelkyně pracovala ve školství a já v sociální sféře a tam by to nedělalo dobrotu. Romové by přišli za ředitelkou školy a řekli, že nechtějí, aby se „buzerantka“ dotýkala jejich dětí.

Jak jste svým rodičům řekla, že jste lesba?
Oznámila jsem jim to bez jakýchkoli scén ve 21 letech. Bez problémů to přijali a nechali mě žít můj život. Vyčkávali, že mě to třeba za pár let přejde a vrátím se zpátky do mužské náruče, ale nestalo se tak. Se svojí adoptivní rodinou mám výborné vztahy, je to moje rodina.

Četla jste knihu Terezy Boučkové Rok kohouta, kde vypráví o tom, jak adoptovala dva romské kluky a jak se potýkala s jejich výchovou?
Ano, četla. Považuju to za ukázku nezvládnuté výchovy romských dětí, která má svoje specifika. Osobně si myslím, že spoustu problémů nezpůsobují geny, ale neznalost adoptivních rodičů. Když si mě třeba máma brala z kojeňáku, psycholožka jí říkala, ať se připraví na to, že půjdu do zvláštní školy, že až budu v pubertě, že budu utíkat z domu, že nemůžu popřít svoje geny a tak dále. Máma ale řekla, že jí to nevadí, že si mě vypiplá. Vychodila jsem normální základku, nikdy jsem nepropadla… V knize Rozum a cit od psychologa Jeronýma Klimeše stojí, že problém romských dětí – ani jiných – v náhradní péči většinou není ve „zděděných genech“, ale spíš v tom, že romské děti se musejí vychovávat jako romské – nestačí jim jenom oznámit, že jsou Romové.

Jak se tedy mají vychovávat, pokud se dostanou do bílé rodiny?
Třeba je možné jim najít vzor v romské rodině, naučit je romsky, seznámit je s jejich kulturou… Mě moje máti nechala vyrůst, neříkala mi, že něco musím, jen mě směrovala, dala mi to základní do života – domov a bezpečí, možnost studia. Tereza Boučková v knize uvádí, že jí děti doma kradly. Určitě to neviděly u ní. Kde tedy? Znám případy „domácí zlodějny“, která se ovšem netýká jen adoptivních dětí, stalo se to i u biologických bílých rodičů, kdy je jejich děti v pubertě okrádaly.
Mnoho dětí, které jdou do náhradní péče, má taky takzvanou poruchu citové vazby. Ze své zkušenosti vím, že romské děti potřebují výjimečně hodně lásky a fyzického kontaktu s rodiči. Pokud se jim to nedostává, dochází k deprivaci. Největší problém v případě Terezy Boučkové vidím v tom, že adoptovala děti v době, kdy tu neexistovaly žádné organizace, které by jí pomohly. Přesto si její knihy velmi cením, že měla odvahu napsat o svých zkušenostech popravdě a že do toho dala srdce.

Ta kniha je trochu zahořklá podobně jako někteří Romové, jak jste o tom mluvila. Kde berete sílu, aby vás nelapila beznaděj?
V sedmadvaceti jsem dostala děsně po hubě, když jsme se rozešly s mojí druhou přítelkyní z Liberce, a pak přišly další životní kotrmelce, po kterých jsem spadla několikrát až na dno. Tak mě život dokopal k tomu, abych na sobě začala duchovně pracovat. Našla jsem si jedno meditační centrum u České Lípy, kam jsem začala pravidelně dojíždět. Tam jsem se začala učit, jak žít sama se sebou, jak na sobě makat, jak najít sama sebe. Kdybych s tím před čtyřmi lety nezačala, pořád bych lítala ze strany na stranu a šla čelem proti zdi. Byla bych navztekaná, negativní, zlá… Předtím jsem pořád utíkala, z Česka i před sebou, před lidmi, kteří mě nepřijímali jen proto, že jsem Romka. Teď jsem ráda za tu minulost, za všechno, co se mi stalo a co jsem prožila. Nic se v životě nedá přeskočit, všechno má svůj čas a místo.

Zatím se nechci vracet

Kdy jste se s přítelkyní rozhodly, že se vezmete?
Měsíc před odletem do Kanady. Bylo to napůl rozumové, protože jsme potřebovaly papír kvůli tomu, kdyby se jedné z nás něco stalo, kvůli bezpečnosti… Tak jsme byly v Říčanech na zmrzlině a já jsem jí řekla, ať se jdeme podívat na prstýnky. Dopadlo to tak, že na nás čekaly dva krásné nové ve slevě v bazaru. Držela jsem svoji bankomatku v ruce a dělala: mám, nemám, mám, nemám. A tak jsme se rozhodovaly, jestli se vezmeme. Nakonec jsem si řekla, že jsem přece stará husa, už je mi přes třicet, tak to zkusíme.

Chtěly byste v Kanadě zůstat?
No, zatím se nechceme vracet. Nemám už chuť a sílu znovu podstupovat ty podezřívavé pohledy. To začíná už na letišti v Ruzyni, kde na mě policista a zaměstnanci letiště začnou mluvit anglicky, protože ho nenapadne, že Rom by taky mohl cestovat. Cítím to hned z pohledu taxikářů… Ale myslím, že kdybych se teď vrátila, že si práci najdu rychle, že by třeba v nějaké dopravní firmě byli šťastní, že se v zahraničí domluvím anglicky, španělsky a německy.

Co tedy plánujete do budoucna?
Zatím neplánujeme nic. Hledáme všechny možné způsoby, jak tady v Kanadě zůstat. A pokud se to nepovede, tak asi požádám o azyl.

HELENA KROBOTOVÁ
*1976 
Řidička kamionu, cestovatelka. Vystudovala střední ekonomickou školu. Po té pracovala na okresním úřadě v Chebu jako sociální kurátorka pro mládež a od roku 1999 do prosince 2002 dělala poradkyni pro romskou komunitu v jesenickém okrese. Po mnoha odmítnutích při žádosti o práci vyrazila do ciziny – jako barmanka a číšnice žila na Maltě, San Martiniku, Mexiku, Anglii, Norsku a Španělsku. Mluví anglicky, španělsky a německy.