Hledání smyslu

Jen málokdy se podaří, aby kdysi publikované články působily se stejnou intenzitou v nové usebrané podobě. Čas je krutý, dobové souvislosti z mysli rychle vyprchají a zůstanou jen vytržená slova bez opory. V případě antologie tvorby literárního historika Jiřího Brabce Panství, ideologie a moc literatury je tomu naopak. Jeho nadmíru povedené studie a kritiky z posledních dvaceti let, ve kterých se zamýšlí nad pracemi Ferdinanda Peroutky, Václava Černého, Jaroslava Seiferta, T. G. Masaryka či nad antisemitskou literaturou, se vzájemně doplňují, skvěle fungují pohromadě. Navíc Jiří Brabec publikuje v tisku jen poskrovnu a byla by škoda, kdyby jeho texty zapadly.

Jiří Brabec patří mezi přední znalce české literatury. Už v šedesátých letech poutal pozornost svými články a studiemi. Mimo jiné stál také u zrodu vydání výboru z děl Karla Teigeho či Františka Hrubína. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 však pro něj stejně jako pro celou řadu jeho vrstevníků znamenal zákaz publikování. A tak byl donucen pracovat v dělnických profesích. Komunistickému režimu se definitivně znelíbil v roce 1977, kdy se svým podpisem přidal mezi signatáře Charty 77. I v disentu však publikoval celou řadu důležitých prací či slovníků, téměř se zdálo, že si žádná omezení nepřipouští, a tak jeho texty vycházely nelegálně doma i legálně v exilu. Po revoluci začal znovu pracovat v Ústavu pro českou literaturu, především ale přednášel studentům.

Myšlenkový záběr knihy Panství, ideologie a moc literatury se tedy pohybuje od antisemitské literatury po estetickou normu literatury v totalitním systému. Některé studie přitom zaberou jen pár stránek, ale Jiří Brabec i na malém prostoru dokáže přesně vystihnout podstatu věci a nabídnout neotřelý pohled. V tom mu je oporou střídmý a metaforicky precizní jazyk.

V některých momentech ovšem kontext přece jen chybí, a tak někdy z textu jasně nevyplyne, jak průlomové Brabcovy úvahy ve své době byly. Třeba když v roce 2002 napsal do Revolver Revue článek o antisemitské literatuře z doby nacistické okupace. Od jeho publikování se mnohé informace, které se týkaly zejména tzv. druhé republiky, objevily například v historické knize Druhá republika (1938–1939) od historiků Kuklíka a Gebharta. Jiří Brabec ale nezůstává jen u událostí z dob nacistické okupace – provádí čtenáře celou historií antisemitských publikací na českém území a představuje mu, jak na ně česká veřejnost reagovala.

Editoři Jiří Flaišman a Michal Kosák, kteří výbor uspořádali, měli velmi šťastnou ruku. Je dobře, že do knihy mimo jiné zařadili i Brabcův kritický text z roku 2008 nazvaný Krize vědeckého myšlení? – věnuje se vydání čtyřsvazkových Dějin české literatury 1945–1989 a v době publikování vyvolal poměrně vzrušenou diskusi: „Co Dějinám české literatury 1945–1948 zcela schází, nejsou další faktografická zjištění. Nejlepší kapitoly jsou ty, kde převládá informace, která si nevyžaduje důkladnější interpretace, neboť nepředstavují jádro výzkumu, ale mají svou důležitost pro postižení dobového interpretačního horizontu (části kapitoly Literární život). Hlavní problém je však v nepromyšlenosti celku, v nedostatku sjednocující koncepce, v naprosté rezignaci na hledání smyslu uváděných projevů,“ píše mimo jiné Jiří Brabec.

Jestli si někdo může dovolit toto konstatovat, tak právě on. Jeho přínos totiž především spočívá právě v hledání smyslu.

JIŘÍ BRABEC: PANSTVÍ, IDEOLOGIE A MOC LITERATURY
Akropolis, 320 stran