Vrásky na čele

Zdejší výtvarná scéna minulý týden zaregistrovala dvě velká vítězství. To první přišlo z Británie: tamní Turnerovu cenu vyhrála Susan Philipszová za zvukovou instalaci Lowlands. Nejprestižnější výtvarné ocenění na světě tak udělalo zase dalších pár vrásek na čele takzvaným stuckistům, zastáncům klasické malby, kteří v Británii protestují proti odklonu ceny od tradičního výtvarného umění. A nejen jim. V případě Philipszové se totiž rozpakům nelze divit. Její vítězná instalace v londýnské galerii Tate Britain spočívá ve třech reprobednách postavených v prázdné místnosti, ze kterých zní záznam autorčina přednesu barokní písničky o utonulém námořníkovi. Ještě je tam malá lavička, ale víc nic.

Philipszová zpívá pěkně na to, že není zpěvačka, to je fakt. Faktem ale taky je, že její instalace v galerii jde přesně proti tomu, čím se Philipszová dlouhodobě zabývá. Své akce totiž jinak připravuje pro veřejný prostor. V Glasgowě třeba svůj tklivý zpěv pouštěla z repráků nenápadně umístěných v podchodech pod mosty nebo v zapadlých uličkách. A na takových místech má náhlý vpád jejího hlasu do bezútěšného prostředí města povahu nenásilného street artu, dalo by se to přirovnat k jakémusi kreslení hudbou po zdech, takovému milému zvukovému sprejerství. Ale chodit si poslechnout amatérskou zpěvačku Philipszovou do galerie? Navíc nahranou na cédéčku? No, to termín výtvarné umění opravdu dost staví na hlavu.

[image id=„121416280“ align=…