U konce s dechem

Další světová klimatická konference je za námi a její výsledky jsou opět hubené. Podrobnosti sice nebyly v době uzávěrky Respektu známy, nelze však čekat, že by jednání 193 zemí světa v mexickém Cancúnu přineslo nějaký zásadní průlom. Ve všech důležitých sporných otázkách zažíváme „kodaňské déjà vu“ – jako by se člověk v čase přenesl o rok zpět a znovu zažíval spory, které se loni v dánské metropoli ukázaly jako neřešitelné: rozpory mezi vyspělým a rozvojovým světem, mezi USA a Čínou, hádky o budoucnost Kjótského protokolu a o to, jak boj proti změně klimatu financovat.

Jistého pokroku se během uplynulého roku dosáhnout podařilo. K takzvané Kodaňské dohodě, jejíž obrysy se zrodily loni právě na summitu v dánské metropoli, se v průběhu roku postupně připojila většina států světa včetně hlavních producentů skleníkových plynů – Číny, USA, Evropské unie a dalších. Jenže dohoda je založena na dobrovolnosti, není vynutitelná a zatím staví na přístupu, který moc nefunguje: žádá snižování emisí především po vyspělém světě, zatímco k zemím typu Číny je mnohem shovívavější.

Kodaňská dohoda je navíc nejen nezávazná, ale také nedostatečná. Jejím cílem je zabránit tomu, aby se svět v budoucnu neohřál o více než dva stupně Celsia. Když ale vědci sečtou a propočítají to, co v jejím rámci státy dosud slíbily, vyjde, že průměrná teplota na Zemi stoupne asi o tři a půl…