Hvězdy v mlze
Dvě retrospektivy výtvarných velikánů, kteří byli vytlačeni na okraj



Byl jedním z největších sochařských talentů své generace. Za normalizace mu ale zakázali učit a vystavovat, živil se proto plácáním keramických zadnic s ušima. A když už to šlo s jeho rodinou z kopce, rozhodl se vzít zakázku na sochu sovětského maršála Rybalka. V oblíbeném filmu Pupendo byl příběh sochaře Bedřicha Máry podán jako hořkosladká řachanda, která oslovila statisíce diváků (v roce 2003 to byl nejúspěšnější film v našich kinech).
Žádný Mára samozřejmě neexistoval. Právě teď, po sedmi letech, máme ale jedinečnou možnost seznámit se s příběhy dvou skutečných velikánů, kterým normalizace sebrala vítr z plachet. Ukazuje se, že k popukání zrovna nejsou a že o ně Češi ani nijak zvlášť nestojí. Na retrospektivu Václava Boštíka (1913–2005) si do Galerie hl. města Prahy během dvou měsíců zašlo ani ne pět a půl tisíce lidí, návštěvnost retrospektivy Jiřího Nováka (1922–2010) v klatovské Galerii U Bílého jednorožce se zatím počítá ve stovkách. Přitom příběhy obou mužů mohou sloužit jako návod, jak lze i se skasanými plachtami dorazit do cíle.
Cesta ke světlu
„Za normálních podmínek by se stal uznávanou postavou evropské malby,“ říká rázně kurátor Karel Srp a rozhlíží se v Městské knihovně po obrazech Václava Boštíka. S legendou zdejšího neoficiálního výtvarného života se dobře znal, v 80. letech pravidelně docházel…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu