Krátké dějiny hluku

Válka s hlasitou hudbou a jejími milovníky se nedá vyhrát

Nedávno jsem šel na oběd se švédským novinářem do známé restaurace v Lublani. Po několika minutách jsme zjistili, že z rozhovoru nic nebude, pokud na sebe nezačneme řvát, jako kdybychom stáli každý na jiném břehu široké řeky. V tom podniku pouštěli hudbu tak hlasitě, že bez křiku jsme se nedokázali domluvit ani na tom, co si objednáme k jídlu.

Zeptal jsem se (křičel jsem) zdvořilého číšníka, jestli by mohl tu hudbu trochu ztišit. Číšník zdvořile zařval, že někteří hosté by se urazili, kdyby ji vypnul. Zdvořile jsem zahulákal, že máme na trochu ticha právo, číšníkovi však slovo „právo“ pokazilo náladu a velmi hlasitě zavrčel, že oni, tedy hosté – a jistě i on – mají právo poslouchat hudbu.

Překvapilo mě to. Vždyť prapůvodním stavem světa je ticho, ne hluk; o pochopení by měl tedy žádat ten, kdo chce poslouchat hlasitou hudbu, ne ten, kdo chce mít u oběda klid. Jenže raději jsme tuto otázku neřešili, podařilo se nám totiž číšníka uprosit, aby hudbu alespoň ztišil.

Takovýto kompromis však není možný vždy. Pamatuji se, že když jsem v mládí jezdil ranním vlakem do Lublaně, prožíval jsem pekelná muka, neboť vlakvedoucí měl v oblibě dalmatskou hudbu. Každé pondělí, když jsem v Mariboru nastupoval na vlak, se hned ráno v šest začínalo: „Dnes večer…