Jak zkrotit smog

Špinavý sever hledá recept na to, aby se jeho obyvatelům lépe dýchalo

Dlouho se zdálo, že špinavý vzduch nepatří zrovna mezi věci, které by Čechy zvedaly ze židlí. Před patnácti lety šéfové zdejších firem pod tlakem veřejnosti namontovali do komínů lapače síry a všichni byli spokojeni. Fakt, že i po téhle změně ve vzduchu zůstala spousta nebezpečných jedů, dlouho nikomu nevadil. Tomu je ale teď konec.

Zimní inverze to naznačují už několik let a letos tlak nespokojených obyvatel, hlavně těch ze zamořeného Ostravska, přináší první výsledky. Nedýchatelný vzduch se z vědeckých tabulek minulý týden přesunul na jednání vlády. Výsledky ještě neznáme a doba, kdy se Česko zbaví pověsti nejzamořenější země Evropské unie, je daleko. Přesto jde o převratnou změnu.

Velký omyl

Z jedné strany navozuje pohled na zasněžené pláně s roztroušenými vilami a rodinnými domky dojem naprosté idyly. Na horizontu se černají lesy, se kterými kontrastuje bílé zimní nebe, na jednom z kopečků sáňkují děti. Stačí ale udělat čelem vzad a všechno je jinak. Nebe je jedovatě žluté a nad vrcholky stromů se rýsují siluety komínů. A i v plicích člověk po chvíli pocítí, že na zprávách o místním ovzduší – podle čísel nejhorším v celé EU – něco je.

Ostravské Radvanice a Bartovice mají prostě tu smůlu, že hned vedle nich komunističtí plánovači postavili obrovskou ocelárnu. Z místa, kam se za první republiky stěhovala ostravská smetánka za čistým životním prostředím, se tak ze dne na den stalo peklo na zemi. Ke každodenní realitě tu patřila mlha z průmyslových zplodin a podle vzpomínek místních občas z nebe pršely saze tak hustě, že nebylo vidět na krok. Po revoluci se vzduch díky odsíření i útlumu výroby zlepšil a lidem se zdálo, že přicházejí lepší časy. „Spolehli jsme se na to, že od teď bude životní prostředí jenom čistší a čistší,“ říká rodák z Radvanic Vladimír Burda před rodinnou vilou, kterou tu nechal za první republiky postavit jeho dědeček. „Teprve před pár lety jsme si přiznali, že to byl vlastně omyl,“ dodává. Saze už z nebe sice nepadaly, ale na přelomu tisíciletí se v ocelárnách zase začala zvyšovat výroba, zvlášť poté, co je koupil globální ocelářský gigant ArcelorMittal. A místním začalo být jasné, že pokud se nezačnou sami snažit, čistší vzduch sám od sebe nepřijde.

Čísla mluvila a mluví jasně. Imise takzvaného polétavého prachu, který na sebe váže rakovinotvorné látky, jsou tady každoročně mnohonásobně vyšší, než povoluje zákon (viz rámeček Rychlý proces). A nejen to, ve vzduchu tu létá i oxid siřičitý produkovaný automobily, jako v jiných hustě osídlených aglomeracích v Česku.

Největším znečišťovatelem v místě je přitom právě ArcelorMittal. Firma zpočátku pochopitelně nesázela na ekologický provoz, mlžila o tom, jakým množstvím jedovatých látek přispívá ke znečištění, a krajští úředníci jí to tolerovali prostě proto, aby velký zaměstnavatel (dává práci okolo šesti tisícům lidí a je na něm závislá řada menších firem v kraji) nepřestěhoval provoz do sousedního Polska nebo někam dál na východ. „Tak jsme museli za lepší vzduch začít bojovat sami,“ říká pan Burda. Boj zahájila místní dětská lékařka Eva Schallerová, která na základě údajů ze svých kartoték dokazovala, že místní děti postihuje astma třicetkrát častěji než v jiných krajích v zemi. Tím strhla ostatní spoluobčany, kteří po čase založili občanské sdružení nazvané jednoduše Vzduch, které si vzalo za cíl tlačit na Mittal, aby svůj provoz pročistil.

Třikrát smůla
„Je to trochu boj s větrnými mlýny, podle všech čísel, která máme k dispozici, se tu vzduch jen tak nezlepší,“ říká jeden z šéfů občanského sdružení (v obci se šesti tisíci obyvatel má 300 členů) pan Burda. I tak se věci začaly hýbat k lepšímu. ArcelorMittal původně odmítal na nespokojenou veřejnost vůbec reagovat. Dnes ale v souladu s dobou hrdě hlásí, že rozjel miliardovou investici do nových lapačů prachu, po jejichž instalování by se za dva roky měl snížit podíl vypouštěné špíny o sedmdesát procent. Skepse pana Burdy je však namístě. Jak upozorňují experti, za nedýchatelný vzduch totiž nikdy nemůže jenom jedna továrna, byť je její podíl sebevětší. Vždy se jedná o kombinaci více zdrojů – k velkým podnikům je třeba připočíst rostoucí dopravu a to, čím bezohlední občané přikládají do kotlů. Pokud se má vzduch zlepšit, musí se radikálně pročistit všechny tři zdroje najednou.

To už ale nemůže změnit jedno občanské sdružení, musí zasáhnout města, kraje a stát.

Jiný kraj
„Přišel jsem do Ostravy na konci osmdesátých let z východních Čech,“ vzpomíná šéf oddělení čistoty ovzduší Českého hydrometeorologického ústavu v Ostravě Libor Černikovský. „A životní prostředí je tady od té doby o mnoho řádů lepší,“ dodává. „V něčem má ale tenhle kraj smůlu.“

Ta smůla v reálu vypadá následovně: hodně obyvatel na jednom místě (Ostravsko a Karvinsko tvoří v podstatě jedno sídlo), těžký průmysl a stovky malých lokálních topenišť. Potom stačí, aby přišla inverze a koncentrace škodlivin ve vzduchu začne radikálním způsobem narůstat, jak to v posledních týdnech zažili kromě obyvatel Ostravska ještě Pražané a Brňané (ti především kvůli husté automobilové dopravě).

K tomu, aby se dalo lépe dýchat i při inverzích, je ale potřeba omezit všechny zdroje znečištění po celý rok. V Praze a Brně by stačilo, aby lidé víc jezdili hromadnou dopravou nebo chodili pěšky. Ani to se dnes nedaří a na Ostravsku jsou k tomu ještě potřeba miliardové investice do čistších technologií u ostatních velkých podniků a zároveň investice do jednotlivých domácností, aby vytápěly své domky nejčistším možným způsobem.

„Je to fakt. Musíme řešit najednou dopravu, velké podniky a domácnosti,“ říká radní Ostravy pro životní prostředí Dalibor Madej nad analýzou kvality ovzduší, kterou si nechalo město vypracovat po protestech občanů před dvěma lety. Špínu z dopravy mají eliminovat dálniční obchvaty kolem velkých měst a podpora MHD, velké podniky mají podle nařízení kraje snížit množství emisí do roka o padesát procent a na soukromé znečišťovatele vyrukoval kraj společně s Ostravou s návrhem zákona, který by umožňoval úředníkům přímo kontrolovat, čím lidé doma topí.

Všechno je zatím jenom na papíře a i v případě, že by se podařily všechny plány naplnit, budou dál lidé na Ostravsku kvůli „smolným“ podmínkám svého kraje dýchat nejšpinavější vzduch v Česku. „To víme,“ říká radní Madej. „Aby se tohle zlepšilo, potřebujeme tady úplně změnit strukturu průmyslu,“ dodává. Inspiraci hledá kraj třeba v německém Porúří, které se postupně mění z kraje dolů a oceláren v místo, kde se vyvíjejí špičkové technologie a bádá na univerzitách.

Ostrava má v tomhle směru nakročeno. Místní univerzita se rozrůstá, kromě chystané nové lékařské fakulty tu má do tří let vzniknout špičkové výpočetní centrum s jedním ze sta nejvýkonnějších superpočítačů na světě a Ostrava zároveň usiluje o prestižní titul Evropského města kultury (teď ho drží právě města v německém Porúří). „Snažíme se na sebe prostě přitáhnout pozornost, jako na kraj, který se proměňuje a nabízí zajímavé příležitosti. To je jediná cesta, aby se tu jednou dýchalo lépe,“ hodnotí skromný start radní Madej.

RYCHLÝ PROCES
Polétavý prach postihuje hlavně děti, zvyšuje počet zánětlivých onemocnění a váže na sebe rakovinotvorné látky. Navzdory tomu byl v Česku dlouho na okraji pozornosti, do začátku tisíciletí tady ani neexistovaly normy určující nepřípustné koncentrace polétavého prachu v ovzduší. Nyní platí, že povolená maximální denní koncentrace polétavého prachu (označeného PM10) je 50 mikrogramů na metr krychlový vzduchu. Podle zákona je možné koncentraci překročit pětatřicetkrát ročně. Například ve zmiňovaných Radvanicích a Bartovicích se ale možnost zákonného překročení vyčerpala loni už v únoru. A denní koncentrace v minulých týdnech překročily normu až devatenáctkrát.

Video k článku - zde.