Deník psaný těsnopisem

Knihu dramatika, režiséra, básníka a publicisty Jiřího Kárneta obklopuje několik rozporuplných okolností. Nese například název Posmrtný deník, přitom jeho autor před pár týdny oslavil devadesátku a v aktuálním rozhovoru pro časopis Host vypráví, jak si užívá života na East Village v New Yorku, kde od roku 1952 žije. V podtitulu eseje pak stojí, že jde o přísně tajnou odpověď Václavu Havlovi, ta ale teď vychází veřejně za pozornosti médií, která prožívají objev pozapomenutého autora. Zatímco o podivném názvu eseje se můžeme jen dohadovat – třeba že tím Kárnet odkazuje ke ztrátě části svého já, o kterou přichází každý emigrant –, druhá věc se dá osvětlit snadněji. Jeho esej vznikl jako odpověď na dvě anketní otázky, které Havel položil emigrantům během své návštěvy New Yorku v roce 1968. Zněly takto: „Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?“ a „Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?“ A protože Kárnet v eseji otevřeně glosuje politickou scénu i svůj intimní život, nebylo po srpnové invazi možné jeho odpověď publikovat.

Esej Jiřího Kárneta se tedy začal rodit jako odpověď na anketu, ale přerostl v něco, co se tvarem vymyká zaběhnutým kategoriím. To nádorové rozbujení slov (nezhoubné ovšem) způsobilo slůvko „natrvalo“. Do Prahy na návštěvu by se totiž rozjel třeba hned zítra, přiznává Kárnet, ale napořád? To už není otázka politická, ale osobní a znamená to ptát se sám sebe: kdo jsem, kde stojím a kam patřím. Proto se rozhodl pro sebezpytnou metodu asociativního psaní: zkusí odbourat kontrolní mechanismy svého myšlení proudem volných úvah, které na sebe nemusejí logicky navazovat ani spolu souviset, a třeba z toho toku vyplave něco na hladinu.

Nejde tedy o plynulý text, Kárnet ostatně už v předmluvě píše, že odpověď bude „pluralistická, a tudíž zmatená, příšerně mnohomluvná, irelevantní, nedomyšlená a místy nevyhnutelně i sentimentální a neurotická…“. A ve všem má pravdu. Čtenář musí vynaložit jistou námahu a lovit v banálních a nesrozumitelných myšlenkách kamínky zajímavých postřehů a vhledů, kterých ale nakonec vůbec není málo. Objevují se tu úvahy o domově, rodině, Praze, New Yorku, vzpomínky na E. F. Buriana, u kterého začínal jako elév, na Francii, kam odjel po únorovém převratu, na Ferdinanda Peroutku, s nímž pracoval ve Svobodné Evropě. Jsou tu narážky dobově politické: „Letošní světla! Člověk slzí tak, že poztrácí i řasy. Což ovšem mouchy vždycky ihned vystihnou, mouchy, jež mají tvrdou, zelenou pravdu svých kovových tělíček. I ony jsou však jen potravou jiných čeledí,“ myšlenky literární i intimně osobní: „Tohle je poslední čára mé indické obrany. Mé existence. Vyndat si oslí čelist z úst. A být raději člověk, i když ubohý.“

Deníkové zápisy doplňují tři dopisy Václava Havla, který Kárnetovu asociativní metodu podrobuje kritice, když píše, že „člověk tak vášnivě sebe sama pozorující nemůže se nakonec příliš dobře vidět, protože jeho pozorovací vášeň ho deformuje i jako předmět vlastního pozorování“. Což odkazuje i k druhé interpretaci názvu Kárnetovy knihy – aby autor odhalil svou podstatu, musí „zemřít“ jeho vědomé já, proto Posmrtný deník. Naštěstí se mu to nedaří, a tak mezi řádky vystupuje i jeho povahopis včetně bolestí a smutků. Nakonec právě v tomto osobním „těsnopisu“ je Kárnetův esej nejsilnější – je to pokus o odpověď na otázku „kdo jsem“, a ten nemůže skončit úspěchem, jen občasným prohlédnutím.

JIŘÍ KÁRNET: POSMRTNÝ DENÍK – PŘÍSNĚ TAJNÁ ODPOVĚĎ VÁCLAVU HAVLOVI
Paseka, 121 stran