Bílý jezdec

„Ven, prase ožralé!“ zaječel vysoký ženský hlas a pan Záruba na šrot opilý už v sedm ráno vyletěl ze dveří hospody vyhozen rukama mužů jen trochu méně opilých než on. Zůstal sedět ve sněhu na chodníku. Doma pil celou noc víno s apokalyptickým názvem Bílý jezdec, dva litry za třicet šest korun. K ránu se z toho rozklepal hrůzou a utíkal mezi lidi do krčmy, kde strávil většinu z posledních pěti let.

Zapomněl, že už tam nesmí. Ne snad proto, že je takový opilec, ale proto, že tam už opilý přichází a neopíjí se tam. Dělá jen binec a žádnou útratu. Na opíjení v hospodě mu ta sociálka, kterou mu navíc sebrali, už vážně nestačí. „Ať si doma chlastá ty svoje patoky a neleze mi sem,“ zlobí se paní vedoucí a majitelka v hospodě, kde už se všichni zase uklidnili a zaujali svá místa u piv, kořalek a hracích automatů.

„Já ty opilce nesnáším,“

svěřuje se mi, když zvednu oči od ranních novin.

„Vážně, já už jsem se dobrých deset let nenapila ničeho, ani vína, ani piva, ani alkoholu,“

přesvědčuje mě v dobré ostravské tradici, že jediným skutečným alkoholem je kořalka.

„Já jsem abstinentka a je mi dobře.“

„A automaty?“ ptám se při pohledu na osm blikajících beden, na nichž závislí gambleři visí celé dny a noci. „Pche,“ odfrkne si elegantní energická žena, „do toho může cpát prachy jenom blázen, co vám budu říkat, jste inteligentní člověk, ne?“ „A proč „Tak proč je tadymáte?“ ne? Víte, jak dobrý to je byznys? Já přece nikoho nenutím, ať na tom hraje. Vždyť jsou to chudáci.“ „Však pít taky nikoho nenutíte.“ „Pane, kdyby lidi pili tolik kafe jako chlastu, tak si otevřu kavárnu, a nebudu se rozčilovat s takovýma…“ ukázala rukou ven z okna, kde se pan Záruba na chodníku třásl na vratkých nohou a marně hledal nějaký smysluplný azimut pro nadcházející den.

Vyklízím pole. Skládám noviny, v nichž někteří naší politikové komentují apokalyptická znamení doby podobně rozšafně jako naše abstinentní majitelka kořalny, a jdu ven. „Tak kam půjdeme, pane Záruba?“ zeptám se. „Do hajzlu,“ odpovídá mi bílý jezdec, který se dnes hned tak na koně nevydrápe. Vzpomenu si na vinětu s neuměle nakresleným rytířem nalepenou na veliké plastové nádobě, kterou vidím každý den u nás v obchodě na pultě. Pan Záruba a jeho kolegové tomu říkají dvojka vína. Beztak to vyrábí nějaký abstinent a je to také dobrý byznys. Co by se s tím naším byznysem stalo, kdyby lidi nechtěli všechny ty hnusárny? To by byl konec!