Pražská polízanice

Praha má primátora, který má ten primát, že jej demonstranti přímo v jednacím sále vypískali už při jeho volbě. Okamžitě se rozběhla debata o legitimitě protestů, které byly tak hlasité, že k samotnému hlasování došlo až po několika hodinách.

Každá hromadná demonstrace má tu nevýhodu, že je svým způsobem neuřiditelná. Vždy se najde někdo, kdo bude mít o trochu radikálnější názor, o něco silnější hlas či píšťalku, o něco větší páru, se kterou se opře do dveří. Je nutné pro to mít trochu pochopení, že se může odehrát nějaká nepatřičnost, stejně tak ale musejí organizátoři zvažovat, jak daleko chtějí zajít a čemu naopak budou chtít zabránit.

V Česku zatím nemáme s demonstracemi příliš velké zkušenosti, a tak často působí zmateně, mnohdy se obrátí i proti demonstrantům samotným. Představitelé ODS a ČSSD se rozhodli „publikum“ v sále školit proslovy o demokracii, která prý takto nevypadá.

Silná slova by byla na místě ve chvíli, kdy by se magistrát ocitl pod nějakou dlouhodobou okupací. Bylo by to nefér, protože strany ČSSD i ODS byly zvoleny legitimně (byť si k tomu uzpůsobily volební obvody) a v zastupitelstvu mají většinu, takže mají nárok na koalici. Tohle je třeba ctít za každých okolností. A také se tak posléze stalo.

Co udělali demonstrující tak strašného? Lomozili, hudrovali a spílali přítomným zastupitelům, protože se jim nelíbil jejich postup; navzdory…