Mým ateistům

Kdybychom neměli Tomáše Halíka, museli bychom si ho vymyslet. Tato uznalá slova napadnou pravidelného čtenáře esejistických knih nejoblíbenějšího českého katolického kněze každý podzim, kdy filozofující kazatel vydává další ze souboru úvah sepsaných během letních pobytů v ústraní německého kláštera. Co do myšlenkové hloubky, schopnosti (sebe)reflexe, chuti poučeně přezkoumávat křesťanské poselství a znovu v něm nacházet a zprostředkovávat to živé nemá Halík jako autor v českém prostředí konkurenci. Snad je to jeho přirozeně nakažlivou zálibou v rozporech, že s každým dalším svazkem ve čtenáři sílí nejen uznání, ale i jistý dílčí nesouhlas. V oblasti potkávání víry s nevírou, tedy v Halíkově srdečním tématu, totiž zjevně žije několik důležitých fenoménů, které kněz záměrně a trochu povýšeně přehlíží. Jeho letošní kniha Divadlo pro anděly si přímo říká o to pozvat je do hry.

Jako by Bůh byl

Hra je totiž ústředním principem Halíkových letošních úvah. Ateisté a hlavně lidé, kteří mají k institucionalizovanému náboženství rezervovaný vztah a přitom žijí se subjektivní představou vyššího řádu, se těší jeho zájmu už dlouho. Tomáš Halík si vždy zakládal na sympatiích k nim, vyzdvihoval upřímné a životní praxí ručené hledání nad neochvějně deklarovanou víru bez pochybností, která nikdy nemá daleko k černobílým soudům. Pochybnost, napětí protikladů či &„…